Ženské tělo svádí k sexuální interpretaci. Mužské je zajímavější pro svou obecnou výpověď, říká fotograf Ivan Pinkava
„Mé fotografie mohou na někoho působit drsně, nikdy v nich ale nechybí krása. Té se nechci vzdát, potřebuju mít z fotky slast,“ říká Ivan Pinkava. Právě tento fotograf křehkosti, intimity, bytí i nebytí byl ve Vizitce hostem Markéty Kaňkové.
Po světě ho proslavily černobílé portréty tváří a pečlivě aranžovaných lidských těl, zachycených na hranici reality v momentu krajní křehkosti.
Nikdy mu ale nešlo o samotnou nahotu: objektem musí být, jak říká, fascinován. Fotografování lidí – převážně mužů, jejichž tělo je pro něj oproti ženskému, často sexualizovanému, zajímavější z hlediska obecnější výpovědi – prokládá nefigurativní tvorbou. Tu až do 12. srpna vystavuje na Letním výtvarném salonu v galerii Kodl Contemporary. „Fotím výhradně v ateliéru a práce s člověkem je adrenalin jiného typu, je to mentálně energetický výdej, o který bych se nerad připravil. A tak je dobré to kombinovat,“ vysvětluje.
Když nevědomí přebírá vládu
Fotografování lidí pro něj bylo od počátku paradoxně složité, sám sebe totiž považuje za introverta. Křehkost a zranitelnost, již lze z jeho práce vysledovat, může prý mít kořeny v nestabilním rodinném prostředí a maminčině hypersenzitivitě.
Když ale přijde na samotné focení, je pánem ateliérové situace. „Dřív jsem býval dokonale připraven a měl jsem jasně dané, co chci vyfotit. Zjišťuji ale, že čím víc člověk opouští danou představu, tím víc je to k dobru věci. Racio je slabší než nevědomí, k dosažení výsledku potřebuju atmosféru, ve které se mi věci trochu vymknou z rukou,“ vysvětluje.
Když nepočítá společné víkendové kreslení s rodiči, k umění vedený nebyl. Fotit začal na střední, kde mu také kamarád Aleš Najbrt poradil, že uměleckou, volnou fotku je možné studovat na pražské FAMU. Na studia dnes vzpomíná jako na čas, který jej spíš zdržoval od samostatné práce. Úkoly si plnil poctivě, přátele měl ovšem hlavně mimo katedru v okolí disentu. V rozhovoru popsal, jak vznikl jeho diplomový projekt imaginárních portrétů spisovatelů a také jak fotil režiséra Petra Lébla, který si jej vyžádal i jako fotografa poslední inscenace před svou smrtí.
Ivan Pinkava patří mezi přední figurální a portrétní fotografy, vůči portrétu či fotce figury jakožto hotové definici člověka je ale skeptický. Už proto, že jako fotograf dobře ví o možnostech manipulace. „Do fotky se snažím dostat víc úhlů pohledu a dojít tak ke zobecnění,“ vysvětluje svůj postoj. „Model vždy ukazuje tak trochu falešnou personu a k tomu, abych ty masky dokázal sejmout, potřebuji jeho důvěru. Pravdivost je pro mě v tu chvíli důležitější než krása.“
Od koho by si Ivan Pinkava nechal udělat portrét, kdyby nebylo zbytí? Jaký má vztah ke smrti a mizení? Proč rád vystavuje se sochaři a čím jej uchvátila společná výstava s Ondřejem Filípkem v pražském Kvalitáři? Jak se staví k tolik diskutované sbírce exekutora Roberta Runtáka, jež je nyní z části k vidění na výstavě Men v Alšově jihočeské galerii? I o tom mluvil ve Vizitce podrobně.
Související
-
Muž, který přenesl do galerie vědu. Chci divákům ukázat geologický čas, říká fotograf Jan Dotřel
Doma má kompletní diskografii Pink Floyd a je náruživým čtenářem bookletů. Sleduje dění v galeriích a v Praze dává dohromady výstavy propojující vědu a výtvarné umění.
-
Fotografové Martin Popelář a Roman Polášek: Ostrava je město, které vzbuzuje napětí a neklid
Jedni z nejvýraznějších fotografů dnešního Ostravska, Martin Popelář a Roman Polášek, provozují od roku 2001 Fotografickou galerii Fiducia.
-
K nejmilejším patří setkání s Carlosem Santanou, říká fotograf Ivan Prokop
Fotografoval Franka Zappu, Toma Waitse, Bobbyho McFerrina, Iggyho Popa. Spolupracuje s šumperským festivalem Blues Alive, Colours of Ostrava či Folkovými prázdninami.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka