Ondřej Cihlář

Už šestnáct let žije v Kodani. Má tam rodinu a studio, pravidelně se ale vrací do ČR. Kvůli zakázkám, ale i kvůli nové práci v kanceláři architekta města Ústí nad Labem.

Jak se člověk vyrovnává s pozicí, kterou mu přiřadila společnost? I na to se ptala dokumentaristka Kristýna Kopřivová při natáčení dokumentu o utečencích v Ramalláhu.

Zásadní bylo pro divadelního režiséra a autora Šumných měst Radovana Lipuse vyrůstání v okolí Těšína, o kterém roku 2008 připravil inscenaci Těšínské nebe.

Orientalista a historik umění Filip Suchomel studoval v Japonsku porcelán z Arity a restaurování speciálních laků. Fascinovala ho japonská sbírka v Náprstkově muzeu.

Její prapředek byl žák J. V. Myslbeka a ona sama se Myslbekově sochařské škole věnovala v dizertační práci. Po babičce s chorvatskými kořeny zase zdědila lásku k jihu.

Marie Tomanová toužila po dráze umělkyně, jenže v malířském ateliéru na brněnské FaVU se jí žádného povzbuzení nedostalo. Odešla proto do USA a zkusila štěstí v New Yorku.

Na gymnáziu byl domovem Tomáše Pavlíčka biograf Svět, kde „viděl skoro všechno“, a s kamarádem pak na kameru točil krátké filmy. U kinematografie na radu otce zůstal.

O tatínka – psychiatra a literáta – přišel Štěpán Pech v šestnácti. Deset let poté odešel jeho rodinný přítel a konceptuální umělec se schopností „vidět víc“ Ján Mančuška.

Všechno, co jste chtěli vědět o divadle německy mluvících zemí, nabízí Pražský divadelní festival německého jazyka pod vedením Petra Štědroně. Do Prahy se přesunul z Brna.

Sedmnáct let studoval film teoreticky i prakticky, pak se vrhnul na instalatérský kurz. „Kdyby mě někdo nutil dělat filmy tak, jak nechci, mám šanci věnovat se řemeslu.”