Ondřej Cihlář

I díky dokumentu Ještě nejsem, kým chci být, který Česko reprezentuje na Oscarech, má nabitý diář. Jako dítě toužila být spisovatelkou, teď píše své paměti a detektivku.

Švandovo divadlo mělo výjimečný rok. Českou inscenaci Dívenka na trampolíně, inspirovanou životem Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, vyvezlo do USA a taky do Kanady.

Proslul řadou intervencí do veřejného prostoru, kterými provokuje občany i instituce. Graffiti scéna, kde se v 90. letech pohyboval, ho přivedla k zájmu o veřejný prostor.

Společně tvoří tvůrčí duo Divadla Kozel ve fraku. Hrají pro dospělé, děti i mládež. „Máme touhu si vychovat diváky, kteří se budou vracet,“ vysvětlují ve Vizitce.

Odložit šaty je název publikace, které ovlivnila výtvarná díla českých malířů. „Je to emoční krajina, do které jsem se pokládala. To odkládání je i mým odložením věcí.“

Samizdat ji zajímá z pohledu grafických prostředků. Stojí za pestrou obrazovou a grafickou podobou publikace Revolver Revue – Out of Ghetto Magazine: Jak se dělá samizdat.

Pochází z Beskyd a ty jsou pro ni také hlavní inspirací. Úplně na začátku hrála v ulicích jako buskerka, a to nejen v Praze na Václavském náměstí ale třeba taky v Japonsku.

V 80. letech emigrovala do Paříže. Brzy ale zjistila, že i ve Francii a následně v Americe ji svazují zase jiné nesvobody. Jaké to byly? I o tom je její román Klub kamzíků.

Od malička ji nezajímalo nic tak jako právě hudba. Má respekt ke klasice, k tradici a i ve své tvorbě zpracovává texty, které jsou starodávné a duchovní. 

Skrze pohyb poznává svět, lidi i sám sebe. Tanec je podle něj pokaždé jiný a zásadní je před ním se na sebe naladit. „Důležitá je kultivace toho, co člověk cítí.“