Ondřej Cihlář

Skrze pohyb poznává svět, lidi i sám sebe. Tanec je podle něj pokaždé jiný a zásadní je před ním se na sebe naladit. „Důležitá je kultivace toho, co člověk cítí.“

V Obecním domě má dosud největší výstavu s názvem Ermitage. Je jiná tím, že poprvé použil autobiografický prvek, v němž řeší trauma z dětství, které ho provází dodneška.

Je uměleckou vedoucí BodyVoiceBand, který v projektech propojuje text, živou hudbu a pohyb. Po podpisu Charty 77 se k divadlu přibližovala skrze amatérské soubory.

Ve své knize To je cirkus! zachytila deset osobních příběhů lidí, kteří zasvětili život manéži – od artistky na balančních tyčích po drezérku tygrů.

Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě soutěžil v sekci Česká radost jeho snímek Má to cenu?!. V něm zkoumá, co všechno určuje hodnotu uměleckého díla.

Jednotlivá ministerstva a státní orgány se podle něj od sebe nemusí vizuálně odlišovat jako konkurující si firmy.

Mainstream si nejprve odpírala, teď ho dělá i v kombinaci s hutnějšími žánry. Nově připravuje dokumentární film o stáří, ke kterému ji inspiroval dědeček.

Patří k nejvýraznějším jazzovým osobnostem. Působí také jako pedagog, což je pro něj příležitost, jak zůstat v kontaktu s mladými lidmi a připomínat si nové hudební trendy.

Úspěch české tvorby podle ní není zanedbatelný a v českém designu vidí obrovský, dosud nevyužitý potenciál. Důležité je ale podporovat výrobu.

Vystudoval divadelní režii, nakonec se dostal k televizní režii a díky své profesi točí filmy o umění. Vedle portrétů výtvarníků mluví ve Vizitce i o Janu Schmidovi.