První pětiletka českého profesionálního loutkářství 1949–1954 aneb Kašpárkův kabinet kuriozit

Pavel Vašíček padesát let pracoval v loutkových divadlech jako dramaturg a režisér. Jako historik (a praktik) českého loutkového divadla pak během let pojednal o celé řadě témat, napsal a vydal monografii Plzeňské loutkářství: historie a současnost a připravil několik rozhlasových portrétů osobností plzeňského loutkářského života, mezi nimiž nejslavnější jsou Josef Skupa a Jiří Trnka.

Pohledem Profesora a Studentky

Vltavský Večer na téma věnoval zakladatelské, byť komplikované kapitole československého profesionálního loutkářství, jíž je jeho první „pětiletka.“ Ta shodou okolností spadá do období nejtužšího stalinismu, tedy do let 1949–1954.

V pořadu zazní celá řada autentických dobových materiálů (včetně ukázek z loutkových her). Dvojí optiku pohledu na dobu a vývoj loutkového divadla v ní představuje dialog fiktivního Profesora se Studentkou, jež píše diplomovou práci. Klíčové události, vývojové tendence, estetické normy a jejich dopad na divadelní praxi probírají v dialogu partneři, jež dělí věkový rozdíl poloviny století.

Pohledem Kašpárka

Další plán má ve své režii Kašpárek, erbovní postava českého klasického loutkářství, která však měla v oněch letech na kahánku – vždyť tehdy se vážně diskutovalo o tom, zda Kašpárek smí „být, či nebýt“. Naštěstí přežil i rok 2000, čehož důkazem se mimo jiné stala i znamenitá hra Ivy Peřinové Jeminkote, Psohlavci (Divadlo ALFA Plzeň, 1999), v níž vyslala Kašpárka mezi historické strážce hranic.

Čtěte také

Loutka má v sobě redukovanou nadsázku, humor i poezii, které herec dosahuje jen těžko, říká loutkoherec Luděk Richter

Obdobně i Pavel Vašíček posílá „svého“ Kašpárka do „jámy lvové“ – do první poloviny padesátých let – a jeho nevymáchané klapačce svěřuje ty nejzrůdnější písemné či diskusní projevy, na něž v loutkářském tisku narazil. To vše pod tajuplnou značkou KKK neboli Kašpárkova kabinetu kuriozit. O humor, věru černý, nouze nebude.

Z dobového repertoáru

Konečně třetí vrstva nabídne přímý vhled do tehdejšího repertoáru. Formou ukázek dialogů spojených partem vypravěče se budou posluchači moci zaposlouchat do tří z her, jež byly tehdejším dětem servírovány. Konkrétně to budou tituly: Velký Ivan (alegorie Velké říjnové socialistické revoluce), Červené tulipány (budovatelské drama z továrního a pionýrského prostředí) a Pohádka o malém Gimovi (příběh z korejské války).

Řeč však bude i o Kainarově Zlatovlásce z roku 1952, tedy o jediné hře, která se tomuto zhoubnému trendu zdárně vyhnula a stala se trvalou a inspirativní součástí repertoáru.

Nic nenechat náhodě

Tvůrci Večeru na téma První pětiletka československého profesionálního loutkového divadla 1949–1954 aneb KKK jsou si samozřejmě vědomi, že zvolené téma se na pozadí stalinistických zločinů a tragédií osobních i společenských může jevit jako zcela marginální. Ale celá věc je podstatnější, než by se zdálo: zrovnoprávnění loutkového divadla v Divadelním zákoně z roku 1948 a následný vznik sítě profesionálních scén znamenaly zároveň vsazení loutkového divadla do centrálně řízeného systému, jehož prvotním cílem byla ideologická indoktrinace dětí už od školky. Nic nesmělo být ponecháno náhodě. K tomu připočtěme – předem marné – snahy o tzv. socialistický realismus, zcela protikladné vůči samé podstatě tohoto divadelního druhu.

Pořad v plzeňském studiu natočil režisér Jakub Doubrava ve spolupráci s herci Divadla J. K. Tyla a Divadla ALFA.