Pankáči loutkového divadla slaví třicítku. Radek Beran vypráví o životě se souborem Buchty a loutky
Chuť dělat věci po svém, záliba v komiksech, animovaných filmech i béčkových žánrech, ale taky nedostatek financí – to všechno stálo v roce 1991 u zrodu divadelního souboru Buchty a loutky. Radka Berana, jednoho ze zakládajících členů, do Vizitky pozval Ondřej Cihlář.
V povídání Radka Berana se často objevuje slovo „příběh“. Mluví o něm, když popisuje spolupráci s výtvarníkem Martinem Kurišem na představení Baryk, když vzpomíná, jak s loutkou pracoval před kamerou během natáčení filmu Malý pán, když popisuje rozdíl mezi loutkovým herectvím v České republice a v zahraničí. Ze světové scény si totiž Beranův soubor Buchty a loutky přivezl řadu ocenění.
„V devadesátých letech bylo loutkové divadlo na západ od nás takové, jako kdyby se mu věnovali hodně dobří amatéři. Pohybovali se většinou ve dvojici a nedělali příběhy, bylo to spíš varieté. My jsme měli oproti Západu z minulých dob náskok, u nás se totiž hrály velké příběhy, které dodnes posíláme do světa,” konstatuje.
Jeden „úplně jednoduchoučký“ příběh v režii Radka Berana měl premiéru před několika dny v brněnském Divadle Polárka, kam si autor odskočil od svých Buchet a loutek. Pro tříleté a starší děti připravil s tamním ansámblem představení Slon a mravenec podle předlohy jeho oblíbené autorky a výtvarnice Daisy Mrázové. „Kluci z Polárky chtěli původně zpracovat jednu věc od ruského spisovatele Daniila Charmse. Mám ho rád, ale malým dětem bych ho neuměl zprostředkovat,” vysvětlil výslednou volbu. Mrázové nekomplikovaný dětský příběh dal souboru volnou roku při hledání interpretačního klíče, což byla pro Berana hlavní podmínka.
Místo vojny na DAMU
Ke studiu alternativního a loutkového divadla se Beran rozhodl vcelku pragmaticky po studiích gymnázia, kde nepatřil mezi premianty. Nechtěl na vojnu a v Písku byl napojený na loutkové divadlo Nitka, volba tedy padla na DAMU. Po škole s několika spolužáky, kteří si podobně jako on dělali věci po svém, vyslyšel volání chebské scény a před devětadvaceti lety tam spoluzaložil soubor Buchty a loutky. Tehdejší poetika vycházející z nedostatku financí, metody udělej si sám, záliby v komiksové tvorbě, animovaných filmech i béčkových žánrech a také chuti experimentovat Buchtám a loutkám vynesla přezdívku „pankáči loutkového divadla.“
Členové Buchet a loutek se nevěnují jen autorské tvorbě, ale vyučují také na DAMU na domovské Katedře alternativního a loutkového divadla. Beran si všímá, že ti studenti, které loutkoherectví zajímá, k oboru přistupují zcela odlišně a do hry berou jiné propriety, než jsou marionety nebo maňásci. „Myslím si, že až na té škole někdo za deset let vysloví slovo loutka a ukáže loutku na drátech, začne se tam zase učit divadlo jako za Matěje Kopeckého,” usmívá se nad představou comebacku loutkářské klasiky.
Během téměř třiceti let za sebou mají Buchty a loutky šest desítek premiér titulů pro děti i dospělé. Touhu vyjadřovat se k aktuálnímu dění ale soubor podle Radka Berana nepociťuje. „Zkoušeli jsme to, ale my to asi neumíme. Nebo se to bojíme, možná nás to taky nezajímá. Nás baví to, co z dané doby odpadne a někde to leží. My to zvedneme a než to zplesniví, dáme tomu nový tvar.“
Poslechněte si celou Vizitku, ve které Radek Beran mluví o úskalí hraní pro školky, oslavách třicátých narozenin Buchet a loutek anebo o loutkářské komunitě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
