Petr Vizina: Sádlo a bábovky

Sádlo jde po hraně při anonymním vyprávění o tom, jak se sžít s vlastním tělem v dospívání, po porodu, nebo s postupujícím věkem. Je zároveň dokumentem, terapií i sociální instrukcí, jak druhé ani sebe zbytečně nezraňovat humorem ani ve zlém. Nejzajímavější na Sádle je, jak se v něm stále opakuje jediný motiv; bezpodmínečné přijetí člověka takového, jaký je, nikoliv jaký by měl nebo podle nás mohl být.

Čtěte také

Petr Vizina: Otužilcova spartakiáda

Autorce Sádla se ozývají i muži a tvrdí, že i oni cítí tlak okolí na to, že by měli vypadat svěže, štíhle a výkonně. Věřím tomu, přesto soudím, že s tlakem na ženský zevnějšek to nejde srovnat. Legendární hrdina mého dětství se jmenoval Váleček. Gábina, pro mě první televizní femme fatale, mu v tom seriálu projevovala stejnou, ne-li větší náklonnost než dalším kamarádům Tondovi a Ferdovi. Lehké bříško po třicítce je u muže znakem stability a rozvážnosti, postava tlouštíka bývá ve filmech tradičně spíše dobrácká, zato muži hubení jako kdyby ve svém těle nebyli doma, něčím se trápili a byli nestálí. V tloušťce to mužské tabu nespočívá.    

Co je mužské tabu? Jedno mi připomněl Jan Balabán, spisovatel, který by se letos dožil šedesátky. Jedna z jeho próz, nad kterými nepřestávám žasnout, se jmenuje Zeptej se táty. Vztah otec – syn může být stále jedním ze společenských tabu, často nevyřčený, nepojmenovaný, svíravě definující a komplikovaný.

Čtěte také

Petr Vizina: Puritán Zappa

Italský analytik Luigi Zoja připomíná, že otcem se muž stává z vlastního rozhodnutí, jde o kulturní statek a v dějinách značně proměnlivý fenomén. On i další odborníci upozorňují, že to, co nazýváme otcovstvím, není jednorázový výsadek spermií, ale kvalita, která postupně zraje. Síla, která se vůči potomkovi dokáže sama krotit.

Otcem myslí psychoanalytik Zoja postavu, která je silná směrem do světa a mírná ke své rodině, postavu žehnající, trpělivou a pokornou. „Otec ze starých podobizen byl součástí rodiny, sociální třídy, profesní skupiny a kolektivního světa. Musel se rozhodovat, to jest působit i zlo, nejen dobro. Musel jednat ve světě, ušpinit si ruce,“ přibližuje tradiční roli otce Zoja.

Čtěte také

Petr Vizina: Divotvorný rabín Johanthan S.

Pořad o mužských tabu bych tedy nenazval Sádlo, ale třeba Bábovka. Nikoliv podle člověka, který nesvede výmyk na hrazdě nebo je pohodlný, ale podle té plastové formičky, s kterou si hrají děti na pískovišti. Kolik mužů by přiznalo, že sedět ve všední den na pískovišti během – jak se dodnes říká – otcovské dovolené, zatímco je vaše žena v práci a vaši vrstevníci řídí porady, operují, organizují a vydělávají, je zvláštní pocit? Opojný, ale taky znejišťující, protože ušpinit si ruce světem, jak o tom mluví Zoja, znamená ještě cosi dalšího k tomu písku v bábovičkách. Bábovka by mohl být pořad o mužské nejistotě ohledně vlastních rolí. Třeba bychom zjistili, které jsou překonané. Jako ta představa, že dokonalá žena je štíhlá.