Petr Vizina: Otužilcova spartakiáda

14. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Otužilec Wim Hof

Slovo móda nemá příliš dobrý zvuk, znamená něco odvozeného a málo originálního, ale trend otužování se mi zamlouvá. Předně proto, že ve slově otužilec slyším sokolské „tužme se“! Uznávám, že hromadné výzvy k zocelení jsou věcí minulosti, čpí potem jak žíněnky na parketách.

V apelu „tužme se“ doznívá vzrušení sletů a spartakiád. Historik Petr Roubal nedávno přesvědčivě popsal, že se nadšení ze sokolských sletů a spartakiád podobají jako vejce vejci.

Čtěte také

Na výzvu „tužme se“ tedy stále slyšíme, i když zní starodávně. Otužilost dneška však má podobu individualistické postmoderny, pestře barevných bodů na šedo bílé zimní hladině. Těmi barevnými body jsou kulichy a čepice, které nosí otužilci i do vody, protože, jak víme, mozek si na otužování nepotrpí. Nejsou to tedy nohy, jak prý tvrdil Švejk, ale hlava, která má zůstat v teple.

Cože, vy taky? říkají si nejspíš ti, kdo se sejdou na břehu a člověk si při pohledu na to bratrství husí kůže vzpomene, jak kdysi popsal křesťanský apologeta C. S. Lewis, co je to vlastně přátelství. Nikoliv podobnost nebo porozumění mezi lidmi, ale podle Lewise jde o společné směřování k témuž cíli.

Není důležité, že Lewis opakuje, co kdysi popsal Aristoteles, ostatně myšlenky nestárnou, vracejí se, podobně, jako samotné „tužme se“ ve studené vodě. Příznivé účinky chladné lázně patřily odedávna k psychiatrické kůře, dnes jimi posilujeme imunitu.

Čtěte také

Obec sokolská zjistila, že se Češi v době nouzového stavu méně hýbají a fyzická kondice většiny z nás se zhoršuje. Sokolové tedy přišli s výzvou „Tužme se, národe!“ Jenže dozvídám se o ní pozdě, apoštolem otužování se u nás mezitím stal ve Spojených státech usazený Nizozemec Wim Hof, který se jen v kraťasech nechává fotit v Himalájích, uběhl půlmaraton ve sněhu naboso a při prvním pokusu o zdolání rekordu v plavbě pod hladinou mu zamrzl zrak, takže nevěděl, kudy směřovat k díře v ledu.

Kouzlo endorfinů vyplavených šokem z ledové vody si nejspíš podmanilo hlavně ty, kdo přes den sedí v teple, zírajíce do pobledlých obrazovek počítačů. Těžko si představit dělníky na stavbách, jak se po sychravém dni jdou večer ponořit do zimní řeky.

Systémové nerovnosti musíme u ohňů na březích ještě probrat, možná i k tomu je dobrá pospolitost husích kůží a drkotání zuby. Prozatím platí, že cesta ke břehu řeky nebo rybníka je cíl. Nejspíš každý, kdo z tepla domova vyrážel ven, potvrdí to jednoduché pravidlo, že nejtěžší je zavřít za sebou dveře zvenku.

Čtěte také

Nevím, co přesně si o popularitě ledového supermana Wim Hofa v kraťasech a tričku myslíte, jestli třeba nejde o nějakou podprahovou reakci na zprávy o globálním oteplování. Ale možná, že většinu z těch, které vidím na fotkách – tělo ponořené pod ledovou hladinou, jen ten barevný kulich jim čouhá – daleko víc inspirovali jejich blízcí a známí, kteří se v době covidové v malých skupinkách scházejí na břehu.

Odkládají teplé oblečení, třicetkrát se zhluboka nadechnou a splývají s krajinou, noří se do ní a pouští si ji k tělu. Často říkají, že ta nejlepší chvíle je čeká, když se osuší a klábosí s ostatními u ohně. Věřím tomu, jsme částí téhož kmene. Přátelství je usilování o stejný cíl, představoval si Aristoteles. U ohně na břehu se zdá, že pichlavě studená cesta může tím cílem být.

autor: Petr Vizina
Spustit audio