Petr Vizina: Puritán Zappa

18. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Frank Zappa (& The Mothers Of Invention), September 1973, Musikhalle Hamburg
0:00
/
0:00

„Na bicykl se hraje tak, že foukáte skrz řídítka. Můžete brnkat na dráty jako na harfu. Také na ně můžete hrát smyčcem, nebo vypouštět vzduch z duše,“ vysvětluje štíhlý mladík v obleku s vázankou moderátorovi oblíbené televizní show.

Píše se rok 1963 a televizní vysílání z kalifornského studia je černobílé. „Co děláte, když zrovna nehrajete na kolo?“ ptá se moderátor mezi erupcemi smíchu. „Jsem skladatel,“ odvětí jemně a přesto rozhodně třiadvacetiletý hudebník. Z-a-p-p-a, Frank Zappa, hláskuje moderátor jeho příjmení. Mladý Zappa je nakrátko ostříhaný, příští týden jde do kin film s jeho hudbou, a zajímají ho skladatelé jako Edgar Varése nebo Igor Stravinský.

Čtěte také

Obliba avantgardistů i ochota pobavit publikum vtipem, který se nepodbízí, Franku Zappovi zůstane, jen si koncem 60. let nechá narůst dlouhé vlasy – na jedné nahrávce si ze sebe bude utahovat podobností s vytíracím mopem – a typický knírek. 

Zappa měl v bývalém Československu tlumočníka a kurátora v hudebním publicistovi Petru Dorůžkovi. V polovině 80. let tu v přítmí částečné legality vyšla Dorůžkova kniha Šuplík plný Zappy.

Báječně napsanou a vypadající knihu vydala tehdejší Sekce mladé hudby vlastně neoficiálně. V tiráži je napsáno, „neprodejné, určeno jako metodický materiál pro interní potřebu Svazu hudebníků“. Myslím, že tohle vysvětlení by se Zappovi rovněž zamlouvalo, dá se totiž číst nejen jako mimikry pro oko tehdejší cenzury.

Čtěte také

Skutečně jde o metodický materiál k tomu, že rocková hudba může být podvratná, učit kritickému pohledu na svět, a ještě to spojit se zábavou. V tom smyslu měla tehdy pro nás většina Zappových nahrávek větší spojitost třeba s filmy Jana Švankmajera a divadlem Ivana Vyskočila, než s rockovými žebříčky.

Ačkoli jsme neměli přístup k Zappovým nahrávkám, díky Dorůžkově Šuplíku jsme měli představu o Zappově grandiozitě i excentričnosti, literární představu podanou s typicky jemným humorem. „Zappův zpěv a kytara se tu prolínají s fascinujícími ženskými výkřiky, které ovšem mohou být způsobeny právě tak silným mučením, jako důkladnou rozkoší,“ píše o skladbě s názvem Torture Never Stops, tedy česky Mučení nikdy nepřestává, Petr Dorůžka. Kdoví, kolika dalším dospívajícím posluchačům tím tehdy nastavil přehrávání písně do režimu opakování.

Čtěte také

Zappa byl v textech na téma sexu otevřený a taky sarkastický, třeba když si utahuje z groupies, oddaných rockerských fanynek. Přesto se dá považovat za puritána v klasickém, dobrém smyslu slova. Neměl vůbec žádné pochopení pro drogy, zato parodoval způsob, jak se drogou může stát komerčně orientované náboženství. A že se dají sprostoty vykládat slušnými slovy a snaživou dikcí, tomu už u nás dnes lépe rozumíme. Největším Zappovým prohřeškem tedy možná zůstává, jak mi svěřili jeho synové, že při noční práci ve studiu vždy dětem snědl sušenky.

Psát o Zappovi je přitom vlastně dodnes nevděčné – nad postavou břitkého ironika se v paměti  vznáší nejen kouř věčně zapálené cigarety, ale i známý bonmot, kterým hodnotil hudební časopisy: „Rocková žurnalistika,“ pravil Zappa, „znamená, že lidi, kteří neumějí psát, píšou pro lidi, kteří neumějí číst o lidech, kteří neumějí hrát.“

Zemřel zkraje 90. let. Roli sociálních komentátorů a kritiků převzaly po rockeru Zappovi v době internetu hvězdy televizních talk show. On sám by dnes nejspíš psal pro orchestry soudobé hudby, jakými jsou u nás Berg nebo Agon. 21. prosince 2020 by Franku Zappovi bylo osmdesát.

autor: Petr Vizina
Spustit audio