Petr Vizina: Divotvorný rabín Johanthan S.

Tak začal rabín Jonathan Sacks před nedávnem své vystoupení na populární platformě Ted Talks, kde lidé všemožných oborů a zaměření v promluvě shrnují to, k čemu v životě došli a co by mohlo inspirovat druhé. Konečně, tohle od solidního náboženství s úctyhodnou tradicí přece chceme. Žádné laciné chlácholení, ale ujištění, že se v podobné situaci neocitáme prvně a určitě se dá něco podniknout.

Čtěte také

Petr Vizina: O dvou lejstrech a lidské rodině

Jonathan Sacks, bývalý vrchní rabín spojených židovských obcí Velké Británie, by mohl být zavřený za dveřmi svého rabinátu a starat se jen o své. Však to znáte, gojim, neobřezanci, mají divné nápady a co mi je do nich. Mohl učit židovské náboženství na způsob dějepisu nebo folkloru. Tohle je košer kuchyně, tohle fóry o Kohnovi s Roubíčkem a tohle pravidla, jak v sobotu rozsvítit lustr nebo zavolat taxi.

Na vtip v té Sacksově promluvě samozřejmě dojde, vždyť jedna ze známek pravosti náboženského myslitele je smysl pro humor. Sacks ve své promluvě říká, že při sledování populismu si člověk připadá jako pasažér na palubě Titaniku se sklenkou v ruce. Chtěl sice led do své whisky, ale tohle množství je přehnané.

Když rabín Jonathan Sacks říká my „židé“, myslí tím my lidé. Přední britský etik, tedy člověk, který se zabývá tím, co je správné dělat, totiž ve svých promluvách, televizních a rozhlasových pořadech a knihách dokazoval židovství jako myšlení a praxi sounáležitosti.

Čtěte také

Petr Vizina: Karpatské hry nestárnou

A když ho označím za divotvorného rabína, nemám tím na mysli zázraky ze světa chasidů. Po Martinu Buberovi, který zkraje 20. století přišel s myšlenkou, že to lidské v nás se projevuje vztahem mezi Já a Ty, a po Emmanuelu Lévinasovi, přemýšlejícím v hrozivém stínu Osvětimi o přijetí toho druhého, tedy odlišného, jako o předpokladu opravdové lidské svobody, je tu rabín Sacks, který v době rozehrávání nekonečných variací na my a oni, ve stínu brexitu a pandemie nepřestává připomínat, že jediné myšlení vedoucí kupředu, v souladu s židovskou tradicí, je myšlení začínající slovem my. Což je skutečně překvapivé. Kdo jiný by se mohl obrnit štítem výjimečnosti než kněz vyvoleného národa, skrze něž jednal Hospodin s celým lidstvem? Rabín Sacks měl ale o exkluzivitě židovství jinou představu.

Nečekejte od Sackse líbivé myšlenky o toleranci podepřené starobylým náboženským jazykem. Jeho podnikání bylo daleko riskantnější. Zkoumal, jak a na čem stavíme své vlastní příbytky my, lidé 21. století, kteří jsme podobenství o domu na skále zhusta v životě ani neslyšeli.

Čtěte také

Petr Vizina: Země, které chybí jen málo

Co vlastně dnešní lidé uctívají? ptá se Sacks ve své promluvě. Selfíčka, seberozvoj, objevování a kultivace vlastního já, to vše je moc fajn, ale pokud se z já nakonec nestane my, jsme na půli cesty a v nebezpečí, namítá ten civilně působící rabín. „Nezapomeňte, že biologicky jsme sociální tvorové, většinu své evoluční historie trávící život v tlupách. Potřebujeme setkání tváří v tvář, při kterých se učíme choreografii altruismu,“ vysvětluje Sacks. Naučit se spolu hádat, ale nerozhádat se, to byla mise rabína Jonathana Sackse.

Naposledy se na BBC v seriálu o etice v 21. století zabýval myšlenkou morálních velikánů, zvažoval pro a proti umělé inteligence anebo rozebíral populární představu, že společnost neexistuje, že je jen mýtem. Jeho pořady byly skutečně židovské a tedy náboženské, protože se netýkaly jen věřících toho či onoho vyznání. Jonathan Sacks, držitel šlechtického titulu lord a divotvorný rabín, který dovedl představu já proměňovat v my, zemřel v Londýně 7. listopadu. Jeden z židovských starších o den později citoval u Sacksova hrobu slova na rozloučenou od arcibiskupa z Canterbury: „Odešel muž, který velkou část života věnoval myšlence Boha v té nejhlubší rovině.“