Petr Vizina: Země, které chybí jen málo
Posledních sedm let vždy po volbách slyšíme, jak se tahle země propadá ke dnu a je na čase vyštrachat ze šuplíku cestovní pas a odstěhovat se jinam.
Obvykle se neřekne kam, ale podle toho pasu nejspíš co nejdál. Přestěhovat se třeba k sousedům do Německa prostě nezní jako plán dost uraženě a dramaticky.
Čtěte také
Jenomže snad každý, kdo nějaký čas pracoval v zahraničí pro Člověka v tísni nebo Lékaře bez hranic na místech, kde vybuchují bomby, nebo v uprchlických táborech, po návratu domů tvrdí, že si nevážíme klidu a blahobytu, který u nás máme. A to je vážná námitka, že máme nízký práh frustrace, rozhodí nás kdeco a děláme z komára velblouda. Racionálně chápeme, že ve srovnání se dvěma třetinami světa vychází Česko jako příjemné místo k žití, jakmile nás ale něco popudí, třeba výsledky voleb, je pocit spokojenosti ten tam.
V Česku loni vyhrály hlasování spokojenosti obyvatel středočeské Říčany, dále Praha a Hustopeče na Jižní Moravě. V hodnocení se počítá nejen kvalita práce, bydlení a škol, ale i vztahů mezi lidmi. Kanaďan Malcom Gladwell uvádí svou knihu o historii lidských úspěchů příkladem italského městečka Roseto, které se koncem 19. století postupně téměř kompletně vystěhovalo do Spojených států.
Nové Roseto leží v Pennsylvánii. Před několika lety se začalo mluvit o Rosetském mystériu. Mezi Roseťany téměř neexistuje alkoholismus, drogy, obyvatelé umírají ve vysokém věku. Výzkumy ukázaly, že to není zdravou italskou životosprávou, místní rádi tučné a dost kouří.
Čtěte také
Ukázalo se, že klíčem k mysteriu je těžko měřitelné, avšak prokazatelné zdraví vztahů mezi lidmi. Tři generace často stále žijí v jedné rodině, na necelé dvě tisícovky obyvatel je dvaadvacet občanských sdružení a spolků. Délku života jim více než čerstvá zelenina a tělocvik prodlužuje vlídnost.
Vstoupil jsem nedávno do hospody, vlastně spíš restaurace moderního typu, říkají jí pivotel, protože spojuje přednosti pivovaru a hotelu. Zde se nespí na stole, jí a pije se tu kultivovaně. Čtyři stovky míst k sezení, na zdi obrazy, navozující dojem, že se tu pěstuje umění, jak vařit pivo i táhnout malířským štětcem.
Jenomže co to vidím u koberečku s hračkami, jaký vzkaz? „Žádáme rodiče, aby si laskavě uklízeli po svých dětech v dětském koutku.“ Slovo laskavost je tu otočené a překroucené a mně teď nejde o pranýřování hospody, která třeba udělala špatnou zkušenost s nezralými rodiči či nevychovanými dětmi. Jde mi o ten preventivně nakvašený tón vzkazu. Jsem na něj zvyklý, vlastně až moc dobře. Znám ho od učitelek, prodavaček nebo funkcionářek za socialismu mého dětství v Československu.
Čtěte také
Ženy byly v tom kysnutí jazyka vykonavatelkami i prvními oběťmi. Jak jsem pozoroval, muži byli zbabělí a příliš zaneprázdnění, a tak tak na mě tehdejší moc často mluvila ženskými ústy, mateřská a pečující řeč se ovšem velmi rychle měnila v tón nakvašené fúrie. Stejně jako v Rosetu, zvyky si přenášíme ze systému do systému a z generace na generaci.
Slovy křesťanského apologety a detektivkáře Gilberta Keithe Chestertona, vlídnost je ohromná maličkost. Staré, klasické texty přirovnávají vlídné slovo ke zdravotnickému materiálu, „laskavá slova jsou jak plástev medu, jak balzám na duši“.
Hojivou látkou a symbolem požehnání byl ve starověku hlavně olej, tekutina lisovaná z olivy. Milosrdný samaritán ošetřuje rány zbitého olejem, olej slouží jako prostředek pomazání nastupujícího kněze či krále. Při přípravě jídla olej nahrazoval máslo, uplatňoval se také jako palivo pro malé lampy. Olej byl symbolem požehnání i tekutinou užitečnou v praktickém, každodenním životě. Olej symbolizuje ducha. V tom je vzkaz i pro nás, žijící o tisíciletí později.
Čtěte také
Společnost i vztahy často skřípou, třebaže jim občas chybí jen málo; pár kapek oleje, trocha vlídnosti a velkorysosti. A možná proto tak často vzpomínáme na Václava Havla, bez idealizování šlo o člověka bezpochyby vlídného. Efekt olejničky vlídnosti je rychlý, jen pár kapek a přestane to mezi námi skřípat. Jen pár kapek vlídnosti, abychom nežili v zemi, které chybí jen málo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
