Petr Vizina: Cranachův komiks spasení

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lucas Cranach starší, Zákon a milost, 1529

Venku, za zdmi Schwarzenbergského paláce v Praze, se o Staré mistry vedou nové boje. O to, jak se mistrovská díla ze sbírky starého umění Národní galerie mají vystavovat. Jenomže to není nic proti zápasu, který vidím uvnitř galerie. Z haly plné světla a středomořské renesance odbočím k zasmušilejším zaalpským mistrům. Soustřeď se, jde o život, vzkazuje mi jeden z nich. Dokonce o život věčný. 

Co nám Lucas Cranach starší na deskové malbě nazvané Zákon a milost klade před oči, není v pravém smyslu obraz, ale spíš mapa. Cranach vyznačuje cestu člověka ke spáse a nejspíš nemůže být názornější. Zhruba uprostřed rozděluje mapu strom. Kmen je dělící čárou mezi životem a smrtí, zatracením a spasením.

Z levé strany, ze strany Zákona, domlouvá nahému smrtelníkovi Mojžíš, v druhém plánu obrazu ho pak vidíme, jak přijímá kamenné desky Zákona na hoře Sinaj. Napravo stojí Jan Křtitel, ukazuje člověku ke Spasitelově kříži a prázdnému hrobu. Svět nalevo se řídí pravidly zákona, napravo od stromu působí Boží milost.

Smrtelník, o nějž se tu vede zápas, je tělem natočený ke světu zákona, ale tváří a pohledem směřuje vzhůru do světa milosti. K obrazu patří biblické citáty jako popisky děje pod čarou.   

Na výjevu spásy od Cranacha, dvorního malíře církevního reformátora Martina Luthera, vidíme nejen to, co máme před očima, ale i toho, kdo maluje. Prozrazuje se způsobem, jak nám zatracení a záchranu staví před oči. Malba nazvaná Zákona a milost vzniká v době, kdy Luther publikuje svůj filosoficko-teologický traktát nazvaný De servo arbitrio, tedy O zotročené vůli.

Traktátem pokračuje ve své disputaci o svobodě lidské vůle, kterou vede s Erasmem Rotterdamským. Spor se vedl, zjednodušeně řečeno, o to, zda se člověk ze své vůle může polepšit, tedy učinit Bohu podobným. Humanista Erasmus tvrdí, že je v silách člověka poznat, co je správné a napřít tím směrem svou vůli. Erasmus vidí člověka jako schopného rozhodovat o svém osudu, Luther zdůrazňuje, že o člověka zápasí Bůh s ďáblem. Lidská vůle je pro Luthera tažným zvířetem, jde tedy jen o to, kdo na tom zvířeti sedí.

Abychom porozuměli teologu Lutherovi, museli bychom číst jeho výklad listu apoštola Pavla Římanům, novozákonní „právní dokument“ stavící do protikladu smrt ze zákona a křesťanův život z milosti. Abychom porozuměli malíři Cranachovi a jeho didaktickému obrazu, je třeba znát Lutherovy myšlenky, které se týkají lidské vůle a které se promítají do toho, jak Cranach obraz namaloval.  

„Víra se týká věcí neviditelných,“ připomíná Luther ve svém traktátu o zotročené vůli. „Aby tedy byl dán prostor víře, je nutné, aby vše, v co se věří, bylo skryté,“ pokračuje Luther a dodává: „Není to však skryté příliš hluboko – rozdíl je jako mezi věcí vyřčenou a její skutečností.“

Vypadá to, jako kdyby ta slova o víře skryté nepříliš hluboko, aby se pravda dala odhalit jako spočívající pod nějakým závojem, platila právě o této Cranachově malbě. Ve věci zatracení a spásy se nepouští do alegorií, pouze ilustruje biblické citáty a pravdy víry jako v nějakém naučném komiksu.

Lutherská zbožnost zbavená mnohoznačnosti obrazu se opírá o své krédo „sola scriptura“ a bude napříště pro své cíle argumentovat pouze Písmem, s malým i velkým písmenem na počátku.

Kdoví, zda jde o slábnoucí dozvuk Lutherových myšlenek, nebo o vliv modernity,  když s odstupem pěti století vyvolá nejvíc otázek fakt, že Cranach zvolil na obraze jako osu mezi zákonem a milostí právě strom. Člověku hledícímu na obraz začne být po chvíli zřejmé, že poměr, podle kterého strom odděluje zákon od milosti, vyplývá z toho, kde stojí malíř. Poodstoupí-li malíř doprava, strom se na obraze posune vlevo. Pak by se do Lutherova Zákona vešel i Jan Křtitel.

Poodejde-li malíř naopak doleva, uviděl by ve světě Milosti Mojžíše. Teologicky by to bylo ospravedlnitelné, pravdivější je však nejspíš odhad, že tu prostě narážíme na hranice obrazové didaktiky. A kdo jiný by tomu druhému, praktičtějšímu vysvětlení rozuměl lépe než samotný Lucas Cranach starší.

Lutherův svatební svědek, kmotr teologova prvního dítěte a svědek reformace, ale také kurfiřtův komoří, člen městské rady a její starosta, majitel lékárny, a hlavně velké umělecké dílny, kde pracovali i dva jeho synové. Kromě náboženských motivů odtud vycházely pochopitelně i akty, mytologické scény a portréty jako zakázky pro vzdělané humanistické prostředí dvora. Tedy pro klienty, kteří chápali jak Luthera, tak Erasma Rotterdamského.