Petr Vizina: Co mě učí pandemie
Nikdy jsem neměl pochopení pro ty, kdo vidí věci stejně jako já. Často se pletu, a tak mám o ty, kdo jsou stejného názoru, spíš obavu. Naštěstí jsou tu ještě pozorování a svědectví. Třeba havárie z velikonoční soboty. Vracel jsem se z cyklistické jízdy za město a vjel na křižovatce předním kolem do tramvajové koleje. Padal jsem k zemi a leknutím hlasitě hekl.
Zatímco jsem se sbíral z asfaltu, paní z protějšího obchodu mě přišla pozdravit, nejspíš aby zjistila, jestli má volat sanitku. Belhám se k chodníku, bolestí se mi točí hlava, zkoumám vlastní kosti i karbon rámu, zdravím paní nazpět, ani jsem si nestačil znovu nasadit roušku. Přestože na nikoho z kola zblízka nedýchám, mám na tváři při průjezdu vylidněnými obcemi roušku jako signál, že vím, oč se hraje. Že tudy jen neproletím jako cizinec. Že jsme v tom spolu.
Nakažlivá nemoc nás léčí z představy, že se od zbytku světa dokážeme nějak oddělit, plotem s vysokými tújemi, recepcí s kamerami, postavením, vzděláním, nebo penězi. Nemoc nám připomíná, že jsme všichni upředeni z jedné a téže látky, že jsme součástí jedné biologické rodiny. Chudý a vzdálený příbuzný nám, obrazně řečeno, dýchá do tváře.
Doposud jsme měli za to, že solidarita znamená morální povinnost bohatých dělit se s chudými. Opravdu to tak je, ovšem ani bohatí už si teď nemyslí, že nákaze uniknou na obřích jachtách, se služebnictvem, které má své příbuzné, se zásobami, které je nutné obnovovat.
Čtěte také
Ani preppeři, zdokonalující umění přežít v případě apokalypsy pomocí drastických metod, jako je pití vlastní moči, už nevěří, že sami mohou přežít. Jsme z téže látky, jsme jedno stvoření, jak říkají lidé víry. Nikoli nerovnost, ale naopak stejnost je základ naší solidarity, učí nás pandemie.
Slunce a vylidněné ulice, zdánlivý klid karantény by nás neměly mást. Stojíme před krizí a tím nemyslím jen to, že se náš život kvůli viru na čas zastavil.
Říkává se, že krize stojí na začátku každého obratu k lepšímu. Může to být ta současná, pandemická. Zároveň není psáno, že každá krize nutně musí dobře skončit. Zkuste si pojmenovat, které věci jsou podle vás už déle neudržitelné. Jinak řečeno, které věci z vašeho okolí si zaslouží projít krizí.
Čtěte také
Zběžně mě napadá: Splachovat pitnou vodou / kupovat zboží na pár použití / všechno balit do plastu / všude jezdit autem / půlku Evropy vzít letadlem na dovolenou / mizerně platit učitele a zdravotníky / požírat pole skladišti. Co je globální, už není daleko, jako ten chudý příbuzný, další věc, kterou mě učí pandemie.
Solidarita není jen konejšivé slovo o dobrovolnících šijících roušky. Je to hrozivé, vážné slovo, výzbroj, abychom krizí mohli projít. Nejspíš v ní budeme v pokušení namísto řešení hledat viníka, který nás do té šlamastiky natáhl, to je další poučení z pandemie. Obrátíme hněv na oligarchy, politiky, média, dokonce samotného Boha. Už teď je hněv cítit.
S podobnou výčitkou, zapsal evangelista Marek, se jednou obořili učedníci na Ježíše. Když se plavil s učedníky přes Genezaretské jezero, strhla se bouře a vichr. Ježíš spí v loďce a učedníci ho burcují: „Je ti jedno, že hyneme?“
Čtěte také
Představuji si ty bouřící vody a vichr, tady je zatím modrá obloha, lístek se nepohne a slunce hřeje. Zimní bundy jsme vyměnili za trička a roušky, v ostrém střihu ze zimy k teplému jaru v karanténě. Je ti jedno, že hyneme? Co je tím správným zvoláním v době krize? Přiznávám, že nevím. To je další věc, kterou mě učí pandemie. V krizi nejde uplatnit sadu předem připravených odpovědí.
Vraťme se ještě na začátek, k cyklistovi, který se rozplácl, když vjel do tramvajové koleje. Měl jsi štěstí, že sis jen namlátil, říká kamarád. A druhý, rovněž cyklista, dodává, že má ke kolejím veliký respekt a najíždí na ně, pokud možno, v pravém úhlu. Mít respekt k vyjetým kolejím, ale opouštět je radikálně, v pravém úhlu. Jiné poučení z té nehody zatím nemám.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
