Petr Vizina: Jak být dobrým otcem

Tyto věty zazní při jedné noční debatě v dokumentární road movie Dálava, kterou natočil režisér Martin Mareček. Jak se Marečkovi podařilo tak autenticky zachytit, co se před kamerou děje, netuším.

Čtěte také

Petr Vizina: Nenechme se fascinovat zlem

Příběh je následující. Otec Vítek odjíždí autem se svým dospívajícím synem Gríšou do Ruska, aby tu navštívili Gríšovu matku. Původní, rusko-český pár, je po rozvodu. Otec Vítek, žijící se synem v Česku, a matka s dcerou, žijící v Rusku, jsou lidmi svobody 90. let.

Ti dva čtyřicátníci, rodiče dospívajících dětí, jsou duchovními hledači, přičemž otec Vítek se zároveň pokoušel o kariéru ve finančním poradenství, což si v 90. letech u nás a nejspíš ani v Rusku neprotiřečilo, třeba proto, že Otec nebeský žehná svým dětem finanční prosperitou, jak to v našich končinách učili všelijací zahraniční misionáři.

Rozhovor, v němž je Vítek, cestující za bývalou ženou, plný pochyb, jestli je dobrý otec, se odehrává večer nad sklenkou u kamarádů v panelovém domě kdesi v Rusku. „Otec má být ochránce, nemusí být nutně živitel rodiny.“

Čtěte také

Petr Vizina: Není svobody bez solidarity

Nejdříve je zapotřebí vyzdvihnout dvě věci. Zaprvé, dokument Dálava nepotvrzuje obvyklé negativní stereotypy o životě v Rusku. Lidé se chovají normálně a žijí obyčejně, jako my. Zadruhé, a to je ještě zvláštnější, zmíněný rozhovor o otcovství ani neboří ani nepotvrzuje tuzemské stereotypy, týkající se otců. Protože v tuzemsku žádné otcovské stereotypy neexistují, nebo o nich nevím. Případně existují, nevyřčené.

Ty dobré vzorce chování se dědí bez velkých řečí, ostatně dobrý otec se pozná spíše podle skutků než podle verbální čipernosti. Kdo ví, jestli naopak žvanivost, téměř vždy spojená s neschopností sklapnout a naslouchat, není pro roli otce vážný handicap.

Nedávno jsem vezl autem jednoho kněze, který mi vyprávěl, že se účastní duchovní obnovy českých mužů. Překvapilo mě, kolik je v Česku mužů, kteří jsou ochotni procházet iniciačními rituály, aby byli dospělí. Raději jsem se neptal, jak ty rituály vlastně vypadají, znám jen ty indiánské, které znamenaly boj se šelmou. A kdo ví, co se tou šelmou rozumí v dnešní době.

Čtěte také

Petr Vizina: Tábor je stále hora proměnění

Proto se mi libí ta rozprava v paneláku kdesi v Rusku, jak ji natočil český dokumentarista. „Otec má být ochránce, nemusí být nutně živitel rodiny. Tak jako otec nebeský. Když necítíš jeho ochranu, jsi ztracený, máš strach ze života.“ Touto větou ve filmu uklidňuje kamarádka toho českého otce, který veze syna za ruskou matkou a zároveň bývalou ženou.

Cizí země, cizí role, kterou si ovšem všichni otcové bez rozdílu, tam i tady, musí osvojit. Otec je ten, kdo se stará, kdo se zastává dítěte před tímto světem, ale také ten, kdo dítě do světa uvádí a kdo před dítětem tento svět zastupuje a tím se od světa nutně umaže, protože tento svět není a nebude čistý.

Jsou rozličné způsoby, jak dojít k dospělosti, říká mi kněz, jehož vezu autem. Líbí se mi ta představa, že namísto zápasu se šelmou dnes člověk podstoupí ten subtilnější zápas, při němž se přestaneme ptát, jaká jsou naše práva a povinnosti v rolích otců a matek. Jak být dobrým otcem, je vlastně otázka daleko zajímavější.