Petr Vizina: Kdo podporuje talenty, je boží
Ta fotka drobného děvčete na stupínku pro vítěze obletěla celé Slovensko. V závodě nazvaném Běh pro zdraví předstihla na trati dlouhé 750 metrů Annamária Horváthová z východoslovenské Moldavy nad Bodvou některé ze svých soupeřek o celé kolo. Dívky na druhém a třetím místě jsou evidentně lépe živené a vybavené na sport, taky jsou o hlavu větší.
Na rozdíl od soupeřek vítězka nikdy netrénovala. Výmluvným detailem, který se dostal do titulků, pak bylo její obutí – neběžela ve sportovních botách, dokonce ani v plátěnkách, ale na nohou má jakési tenké šlupičky, kterým se přezdívá balerinky. Romské dítě, evidentně talentované natolik, že překoná nepřízeň svého osudu a vyhraje.
Takové příběhy milujeme a fandíme jim. Když ale u toho obrázku vítězného outsidera prodlíme, odhalí nám nepříjemnou pravdu. Tleskat vítězi je vždycky snadné. Těžší je fandit outsiderům, pokud zrovna nevyhrávají. Neumíme to; na romské děti u nás, a teď myslím Slovensko i Česko, často čeká krumpáč, smeták nebo lopata.
Na místo se za dívkou, s níž se nechal vyfotit i tehdejší slovenský prezident Kiska, rozjel i reportér Hospodářských novin. Děcko žije prakticky ve slumu, s matkou a šesti sourozenci na devíti čtverečních metrech. Neteče tu voda, protože za ni nikdo neplatil. Maminka nikdy nepracovala, otec údajně odešel, ale ukazuje se, že to není docela pravda.
Čtěte také
Romské děti tu chodí na základku do maďarské školy, která díky subvencím maďarské vlády nabízí příspěvek na školní potřeby. Škola nabízí obědy téměř zadarmo, ani to málo však rodiče neplatí. Starosta města je naštvaný, že prakticky všechny návštěvy směřují za město, prohlédnout si metrové vrstvy odpadků pod vytlučenými okny paneláků v romském ghettu, média podle něj příběh romské běžkyně přifukují, aby lépe vyzněl.
Samozřejmě, že nad nevyužitými talenty romských dětí by měli smutnit hlavně jejich rodiče, ale tahle pravda je k ničemu, pakliže nás ostatní nepohne k tomu, abychom jako společnost situaci o milimetr vylepšili.
Český fotograf Jan Mihaliček nedávno vyrazil do romských ghett v okolí tří východoslovenských měst. Je snadné šokovat fotkami, které vypadají jak z války, přitom byly pořízené v míru. Tohle však není Mihaličkova disciplína, je fotografem lidské důstojnosti, byť na místech, která jsou svou bídou šokující.
Čtěte také
Nejsilněji se mi vryla do paměti momentka tří mužů. Dva starší muži, odhadem padesátník a jeho syn, kamsi jedou na kole. Mezi nimi je k objektivu obrácený ještě o něco mladší šlachovitý muž v nátělníku. Život, který staršího požral, začíná ty mladší žrát a leptat. Děti jsou vlastně všude stejné, dokonce i tady stejně veselé, vypráví mi Mihaliček. Jenomže na téhle fotce tří mužů z ghetta vidíme přesně, jak lesk oči nakonec zmatní, zakalí je únava a rezignovanost.
Pokaždé, když si populisti najdou jiného otloukánka a veřejného nepřítele, mají čeští Romové chvíli klidu. Lidé z praxe se shodují, že by nám, snědým i bílým, pomohlo více Romů v rolích lékařů, právníků nebo policistů, více televizních reportérů, jako je můj skvělý kolega Richard Samko. Jistě by to pomohlo, ale je vlastně nespravedlivé, že nám čeští Romové mají vyvracet naše vlastní předsudky spojené s barvou kůže. Za své předsudky zodpovídáme sami.
Neplatí, že všichni Etiopané nebo Keňané jsou skvělé běžci, ačkoliv má světová elita běžců ebenově tmavou kůži. Pakliže ale barva kůže brání děvčeti v balerinkách projevit a pěstovat svůj talent, je na čase zbystřit. Jednoduchou úvahou dojdeme k tomu, že jako společnost přicházíme o talenty, které se neprojevují tak spektakulárně, jako úprk na atletickém oválu.
Čtěte také
Je k neuvěření, pokud je to kvůli barvě kůže. Pokud je to kvůli stereotypům, které se s ní pojí. Oni jsou prostě takoví, řekneme si, když se dozvíme v reportáži o Anněmárii Horváthové, že v Moldave nad Bodvou bylo sportovně nadaných dětí mezi Romy víc, jen je rodina nedokázala dlouhodobě podporovat. Zeptejte se teologů, řeknou vám, že kdo hned nesoudí a nehodnotí, ale povzbuzuje talent, dělá boží práci, a to doslova.
Tak třeba Annamária Horváthová to podle všeho doma nemá jednoduché. Nebylo zřejmé, zda ten fenomenální úspěch a fotka s prezidentem před dvěma roky nebude jen vzpomínkou do památníčku. Někdo ji musel povzbuzovat a vést, ať už to byla rodina, nebo okolí. Někdo to prostě udělat musí, bez ohledu na předsudky. 8. března 2020 se konalo Mistrovství Slovenska v atletice. Annamária Horváthová si v běhu na 2 kilometry v kategorii starších žaček odnesla stříbro.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
