Petr Borkovec: Štědrý den pana kapitána
Pět měsíců civilní vojenské služby v polovině 90. let, které jsem prožil jako ošetřovatel v jednom pražském Domově důchodců, jsem skoro beze zbytku vytěsnil z paměti. Vzpomínám si na den nástupu, na to, že když mě sestra vodila z pokoje do pokoje, neklepala, nezdravila a nikoho nikomu nepředstavovala.
Prostě vstoupila, vrazila ruku do vzduchu, mrkla na mě a zahalekala třeba:
„Tohle je pokoj pro dva, ale teď jsou tady tři. A smradu jak v hradu!“
Čtěte také
Tváře tří žen se ke mně pomalu obracely jako z jiného světa, ale to už sestra zavírala dveře a šli jsme dál. Na chodbě řekla něco, co jsem si zapamatoval přesně, čím občas zvesela komentuju sám sebe a co mě zároveň pronásleduje:
„Těm, který jsou už nemožný, klidně tykejte.“
Tím všechny vzpomínky na Domov končí, nic ve mně nezůstalo, bílo – je to až děsivé.
Vlastně – ještě to s panem kapitánem Kolmanem!
Pan Kolman byl vetchý a nenápadný a oslovení „pane kapitáne“ působilo, jako by nosil nějaký výstřední klobouk nebo kytku v šedé klopě. Ale oslovovali ho tak všichni. Nikdo, myslím, nevěděl, jestli byl kapitánem námořním nebo fotbalovým, u vojska nebo letectva nebo u tajné policie. A nikdo se zamlklého, možná stydlivého muže neptal.
Čtěte také
Z Domova vycházel jenom jednou za rok, na Štědrý den. Po léta se pro něho ve tři odpoledne stavoval kamarád a odváděl ho do jakési rodiny, kde na něho čekali se štědrovečerní večeří.
Jednoho štědrého dne kamarád nepřišel. A pana kapitána samotného nepustili.
„Nepřišel – nečekaj!“ odbyla ho sestra.
„To sou nám pohádky a průpovídky, jeden celej Andrzén,“ uzavřela celou záležitost po svém vrátná, když jí pan Kolman s čokoládou v ruce prosil, aby se přimluvila.
Následující rok už nikdo nepočítal ani s tím, že by pan Kolman na Štědrý den někam chtěl. Natož šel. Ale kapitán chtěl! Když jsem navrhl, že bych ho k té rodině doprovodil, sestry a ostatní ošetřovatelé se divili a tvrdili, že si pan Kolman jméno i adresu vybájil a stejně se vrátíme s nepořízenou. Vrchní mi to chtěla rovnou zakázat:
„Kolman? Dyť ten je už skoro nemožnej. Zvládnete ho?“
Čtěte také
Nakonec jsme vyrazili. Přesně ve tři. Myslel jsem si – dobře si vzpomínám – že to asi nenajdeme.
Pan Kolman měl ale jméno i břevnovskou adresu U Ladronky 1338/23, napsanou na papírku, těšil se, mluvil, dokonce vtipkoval – několikrát mi se spikleneckým pomrkáváním zopakoval, že bych ten dům „našel i bez něj“. Ale když jsme pak stáli před zazimovanou, už dlouho prázdnou chatou v ulici a s číslem z papírku, ukázalo se, že kamarádovo jméno může znít i jinak a adresa – když se to tak vezme – taky.
Pan Kolman se ale cítil dobře a neztrácel náladu. Lehkým krokem jsme pročesávali ulice a zkoumali zvonky a branky a předzahrádky plné břečťanu. V jedné ze zahrad nehybně stála žena, jenom nalehko, vypadala jako by vyšla s popelem. Chtěl jsem se jí zeptat, ale nevěděl jsem na co. Navrhl jsem panu Kolmanovi, zda by se nepřeptal sám, a on to udělal – začal té paní podrobně vypravovat, jak to v rodině, kterou hledáme, chodí na Štědrý den.
Čtěte také
Žena se na něj nepřítomně dívala, a když domluvil, zeptala se: „Kolikátýho je dneska?“
„Dvacátého čtvrtého. Je Štědrý den,“ odpověděl jsem.
„A kolik hodin?“
„Půl páté.“
„Tak to je dobře,“ vydechla a odešla od nás.
Stmívalo se. Pátrali jsme dál. Zvláštní – když si naše hledání po letech připomínám, nevidím ho ve tmě. Vybavuje se mi v bílém denním světle. Probírali jsme dům od domu a nahlas četli domovní čísla. U jedné z vil se pan kapitán zdržel, potom na mě zavolal. Mám to, řekl. A ukázal na zvonek, na němž bylo napsáno „Alena Novotná“.
Čtěte také
„Tak hurá, zvoníme!“ skoro jsem vykřikl a přesně v té chvíli jsem uviděl, jak se pan Kolman sune po sloupku se zvonky k zemi. Tak nějak nenápadně. Jako by chtěl, abych si nevšiml. Zachytil jsem ho, nadzdvihl a opřel o plot. Byl lehký. Třeštil na mě oči a mlčel.
„Tady to není, lhal jsem vám,“ řekl a dýchal.
„Zavolám taxi,“ řekl jsem a přidržoval pana kapitána prsty.
„Ne. Ano,“ řekl a dýchal.
Ještě chvíli jsme tam stáli a dívali se jeden druhému do obličeje. Pak jsem ho chytil kolem pasu, jeho ruku si položil na ramena a šli jsme hledat telefonní budku. Ale už po pár krocích se mi vyvinul a tiše řekl, že je v pořádku a půjde sám. A šel.
Čtěte také
Padla tma – teď už ji vidím i ve vzpomínce. Špatně osvětlené břevnovské ulice, rozsvícená stará okna a černé jehličnany – tenkrát ještě bez světelných řetězů – v zahradách. A pak, když už jsem zahlédl telefonní budku a opakoval si, co a jak řeknu o naší cestě v Domově, se pan Kolman zarazil před řadovým domkem a s pohledem upřeným na průčelí, aniž by prohlížel zvonky a popisné číslo, řekl zas:
„Mám to.“
Zvonek tu byl jen jeden a beze jména, ale já zazvonit nechtěl, už jsem v myšlenkách seděl v taxíku. Zazvonil jsem.
V okamžiku, snad ještě dřív než zvuk zvonku dozněl, se otevřely dveře a ve žlutém světle se objevila mladá žena. Stoupla si na špičky, aby uviděla za branku, rozzářila se a zavolala:
„Jé, pan kapitán! Pojďte dál. Maminka s babičkou už na vás čekají. Kde jste byl vloni?“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
