Petr Borkovec: Bar Il Ritrovo
Itálie je vysoká betonová zeď, za kterou jsou vidět poslední dvě patra paneláku s větráky obloženými plechem. Napravo od nich vyčnívá vrcholek pinie a vlevo trčí skrumáž antén z minulého i tohoto století na konci ploché taškové střechy. Tři výstřižky ze starých obrázkových časopisů nalepené vedle sebe na betonový spodek nekonečné světlemodré oblohy, co zrní horkem a drnčením cikád.
Zrezlá žerď s italskou vlajkou si k té barevné lepenici pohvizduje někde stranou. Pojďme si sednout do baru, který do téhle scenérie patří! Nebude těžké ho najít.
Většina venkovských barů v Romagni vypadá, jako by kdysi dávno doprovázely benzinovou pumpu, co ale dávno krachla. Bar přežil jen tak tak, ale drží se! Buon giorno! Salve! Bar ve vsi Coccolia na hranici forliveské a ravennské provincie stojí na silnici. Před vchodem, v němž se v bezvětří kývá závěs z tlustých huňatých lan – narůžovělých, pokud si dobře vzpomínáme –, není vůbec žádný chodník; je tam už ta docela rušná silnice, co vede z Forlì do Ravenny. Anebo možná nějaký chodník mají, ale leží ve stejné úrovni jako vozovka. Těžko říct.
Zkrátka – je to bar se silnicí, ne bar u silnice. Ale majitelka paní Rita Vanotti stejně před vchod vtlačila dva stolky se dvěma slunečníky, pět barových židliček a dva oleandry v květináčích. A stojku s nápisem BAR APERTO ručně vyvedeným v italských národních barvách, která se – řekněme to tak – nenachází zas až tak daleko od prostředku rozpálené vozovky.
Čtěte také
Zeď obyčejného domu, v němž se bar nachází, zdobí tři pamětní desky významných republikánů z 19. století, nad nimiž se přes celou fasádu táhne jméno čtvrtého ze století dvacátého. Ale my už chceme dovnitř, k barovému pultu, hned teď – je přece čas se nasnídat a jména italských politiků, co psávali dlouhé národní ódy, stejně zapomínáme za dvě vteřiny. Jediné, co uvízne v paměti, jsou zdvojené hlásky těch vlasteneckých příjmení.
Uvnitř baru paní Rity panuje šero a nehezké předměty.
Ale kdo by se zdržoval s prkotinami!
Čtěte také
Objednáváme capuccino a koblihu a nějak po svém způsobu ty památné divy světa usrkáváme a žvejkáme a všelijak patláme – a při tom pozorujeme, jak se v italském baru snídá správně.
Takhle: paní Rita Vanotti bez ustání melodicky a s chutí mluví. A podobně hovoří všichni, kteří se v baru nacházejí. Ačkoli slovo „nacházejí“ není výstižné, protože do baru pořád někdo přichází a vítá se a někdo odchází a loučí se. Paní Rita udržuje, zdá se, pět nebo šest víceméně nepřetržitých hovorů na různé vzdálenosti – přičemž ten nejmelodičtější vede se svým manželem, jenž se nachází za pokladnou na druhém konci místnosti a kasíruje.
Hosté mají napilno, protože také muž paní Rity nezavře ústa, a tak se bez oddychu otáčejí k němu a zpět k paní Ritě. Espressa, capuccina a macchiata do všech těch řečí frčí na barový pult po dvou po třech. Šálky třaskají o podšálky, poněvadž paní Rita se s ničím v životě nemaže.
Čtěte také
A navíc: espresso musí ve všech ohledech udeřit jako blesk! Vitrína, narvaná croissanty s marmeládou, čokoládou a pistáciovým krémem, zacukrovanými koblihami a plundrami potřenými zlatým karamelem září do šera. V záři jsou ranní sladkosti ještě sladší; těsto je tak nadupané tekoucím cukrem, že ho v sobě nedokáže udržet a na vhodně vybraných místech ho upouští. Místa prýštění a vybobtnávání jsou okouzlující, světlo na nich provádí pravé zázraky.
Zákazníci odpovídají paní Ritě, žertují s jejím manželem, on s nimi, objednávají kávy a ke kávě ty posvátné ostatky z vitríny. A my pozorujeme, že Italové – alespoň ti v nejobyčejnějším romaňolském baru Il Ritrovo – snídají přibližně minutu a nikdy, opravdu nikdy nezačínají kávou. Nejprve vždy do malého ubrousku uchopí sladké pečivo a jakoby nedočkavě se do něho zakousnou. Tak rychle, že u toho obvykle ještě stojí, ještě si ani nestačili sednout.
Čtěte také
A teprve potom, co jim po prstech začne odtékat jantarová nebo granátová marmeláda, teprve tehdy, když nenuceně usednou a dvakrát třikrát polknou, uchopí pečlivě otřenými prsty šálek s horkou kávou a zvrhnou ho do sebe. Espresso naráz, cappuccino nadvakrát! A je po snídani! Vzápětí platí, na celý bar pozdraví paní Ritu a ona jim na celý bar odpoví. A vlétnou do auta, co už snad samo jede s otevřenými dveřmi po silnici, která se dotýká baru – načež zmizí ve slunečném prachu, který vane od Ravenny nebo do Ravenny.
A my? My na to s otevřenou pusou a veselým úžasem zíráme, nimráme se s kávou, patláme croissant a zdvojené hlásky italských jmen se nám míhají a tetelí před očima: Mazzini, Fratti, Saffi, Vanotti, Spazzoli...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
