Petr Borkovec: Klasické vedro
„Strašný vedro, klasicky,“ hlásí od volantu někomu do telefonu moje žena, když vyjedeme z Benátska a ponoříme se do nekončících romaňolských polí, která často začínají kamennou branou, u jejíž paty roste oleandr a olivovník. V jejich stínu – ve stínu brány, stromku a keře – by se dal, myslím si pokaždé, když se z okýnka dívám na Itálii, prožít osamělý a krásný život o vodě a dlouhých rajčatech, co se už červenají za polní branou. Je srpen. Strašný vedro.
Ale Bůh mi dopřál ženu a děti a jenom málo statečnosti, a tak u polní brány nesedávám a moje přátelství se sluncem, lunou, větrem, výhní a ještěrkami je povrchní a těkavé.
Čtěte také
Italské ještěrky, když jsme u nich, mám ve velké úctě. A vůbec – vždycky, když se ocitnu na nějakém zázračném místě světa a setkám se tam se zvířetem, pocítím k němu mnohonásobný úžas. V dětství býval větší, ale cítím ho pořád. Lisabonská vlaštovka, štíhlý vrabec v bretaňském přístavu, nejobyčejnější babočka na japonském venkově – když jsem se na ně díval, zbožňoval jsem v nich celé jejich vzrušující neznámé okolí. Oni v té kráse žijí, je jim všední, říkal jsem si, všechno tady znají, jezdecké sochy s mořským pozadím, římsy parníků i papírové hotely pod borovicemi jsou jejich, dobře chápou gesta a způsoby místních, hovoří jazykem, kterému nerozumím. Znal jsem je a poznával (vlaštovka! babočka! vrabec!), a zároveň mi připadali cizí a hrdí a uvolnění a krásní neznámým způsobem.
Modrá vlaštovka vypráví portugalsky. Svižný Francouz se vesele potlouká kolem lodního zábradlí. A babočka je tak zdrženlivá!
Čtěte také
S romaňolskými ještěrkami je to stejné.
Ty nedostupné Italky se posouvají po zdi, jako kdyby se vůbec nehýbaly, jako kdyby ujížděla omítka pod nimi. Nebo spíš jako kdyby pod nimi tekla. A když se mi podaří zkamenět a i ještěrkám se na okamžik zdá, že jsem náhrobek, vidím, že se dovedou posadit na zadní tak způsobně, až se tomu usměju. Ještěrka ale vidí i nejmenší smích. Je pryč!
Romagna tone v květech a tomu, kdo se tady narodil a odešel do světa, se stýská, je nostalgií úplně prosáklý a o místech, kde prožil dětství a kde zanechal své rodiče, skládá serenády a elegie – alespoň tak se to zpívá v písni.
Čtěte také
Já a moje žena serenádu neskládáme a jedeme. Jenže letos poprvé není za kým. Všichni tady už umřeli.
Poprvé vstupujeme do prázdného domu.
A já teprve teď pořádně vidím a cítím, že ani pláž, ani moře, ani bohy zapomenuté bary a dokonce ani vstupy do kostelů a podloubí dlážděná stíny, ta překrásná místa mezi vnějškem a vnitřkem, z nichž se Itálie skládá – že tohle všechno nestačí, abych vysvětlil, proč jsem se do italského světa tak zamiloval.
Naše příjezdy – to je ono!
Čtěte také
Vymotat se z auta po jedenáctihodinové jízdě, úplně vypaření, o siestě, za největšího vedra, klasicky, a vejít do domu, kde jsou stažené rolety a zavřené okenice. Oslepnout a pomalu se začít orientovat a vdechovat odér odpadků, které otec jako vždycky zapomněl vynést – klasika! –, nasát pronikavou vůni špatně vypraného prádla a pach zbytků těstovin z neumytého nádobí.
Do tmy otevřít lednici, která je klasicky prázdná – jen jedno nedopité pivo a navlhlý, zmuchlaný papírový sáček s obřími rajčaty. Napít se teplé vody z kohoutku a dopadnout na židli uprostřed tmy, uprostřed třeštících cikád, jejichž zvuk se spolu se světlem tetelí kolem domu. A dívat se, spodkem nedovřené okenice proniká dovnitř pruh odpoledního žáru.
Podobá se jakémusi světelnému prknu, možná. Některé hrany nábytku a pár kuchyňských věcí a předmětů v něm místy vystupují z tmavého pozadí, zatímco okolí těch míst upadá do ještě větší temnoty. Osvětlená místa jsou prokreslená tak hluboce, až působí nadpozemsky, a zdá se, že světlo vede oko k tomu podstatnému.
Čtěte také
A je to tak! Do kuchyně vchází otec mé ženy, do půl těla nahý a zas o něco hubenější a klasicky úplně zarostlý, přivítáme se. Pohostí nás hned, to musí být! Do tří nejmenších kalíšků naporcuje to rozpité pivo, na talířek rozlije olivový olej, který posolí. A odněkud vytáhne úplně tvrdý bílý chleba. Klasicky. Lámeme ho a namáčíme do oleje ve tmě, která mírně čpí močovinou, a světlo zpod okenice zachycuje olej na talířku, obkresluje okraje chleba a starcova hubená ramena a kudrnaté vousy. Vím a klasicky uprostřed toho oleje na plátně z roku 1599 myslím na to, že v lednici jsou ještě vrásčitá rajčata, tmavá jako krev. Hodila by se! Ale otec rajčata nenabídne. No co – i bez nich je to nejlepší a nejkrásnější jídlo na světě.
Co bude letos?
Nic.
Poprvé vstupujeme do prázdného domu.
Všechno se propadlo do země.
Jak ta ještěrka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
