Ondřej Vaculík: Můj pozdní objev

U něho si Nejvyšší pán železničář objedná největší a nejsilnější mašinku, kterou nedokáže sestrojit ani Škoda, ani Kolben s Daňkem, ale pouze Zababa. Cena za takovou lokomotivu je vysoká: Nejvyšší pán železničář musí Zababovi odevzdat tržbu za tři dny ze všech pokladen smíchovského nádraží.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: O hrubosti, o nevrlosti

Když tak učiní a Zababa peníze přepočítává, zjistí, že ještě nejsou všechny. Chybí peníze z poslední pokladničky, zastrčené v šerém koutě. Byly v ní tři koruny a sedmašedesát knoflíků, které jim tam naházeli lidé místo peněz. A to byla ta završující suma, na níž Zababa trval.

Když jsem byl malý, bloudil jsem smíchovským nádražím, a hledal v zastrčeném šerém koutě onu knoflíkovou pokladnu. Při tom jsem si prohlížel ústřední fresku, která se táhne nad pokladnami přes celou halu v délce kolem 40 metrů. Proč se v Pohádkách o mašinkách o tomto výjevu nepíše?

Nevěděl jsem tehdy, že Nauman psal ještě o starém nádraží, současná funkcionalistická budova je až z poloviny 50. let minulého století a navrhli ji architekti Jan Zázvorka starší a Jan Žák. Původní nádražní budova ležela severněji a byla zbořena. 

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Pouhé náboženství?

Monumentální fresku vytvořil Richard Wiesner a mluví se o ní jako o budovatelské. Já to ale na ní nikdy nepoznal. Člověk si ji prohlíží buď zprostředka, anebo ji sleduje spíše odprava do leva. Pak vidí tyto výjevy: zalévání kytek v okně starého stavení pod mohutnou lípou, kde na lavičce odpočívá matka s malým dítětem, vedle je tatínek s větší holčičkou.

Dále následují různé lidské činnosti, muž a žena s motykami se vracejí z pole při západu slunce, přímo nad pokladnami jsou zedníci s polírem a inženýrem nad plány nějakého domu, který je ale hodně v pozadí.  Vlevo od nich řeší něco skupina dělníků, vedle nich jsou dvě ženy a muž s hráběmi, pak harmonikář s tančícím párem, následuje česání chmele, vinobraní a tak dále, prolínání profesí, povětšině rurálních.

Nikde žádná pěticípá hvězda, traktor či tovární komín v pozadí. Všechny ty postavy se chovají a konají tak, jako by záměrem autora naopak bylo vyvázat je z dobových souvislostí. Výjev jak z 19. století.

Čtěte také

Ondřej Vaculík: Jen tak si v kostele posedět

Pouze v šerém koutě za vstupem do metra celou fresku vlastně uvozuje milicionář a před ním pohraničník s vlčákem a puškou připravenou k výstřelu. Ačkoli oni jsou těmi prvními a nejdůležitějšími, jako by se Wiesnerovi do celého výjevu ani nevešli, a když po nich nebudete pátrat, nevšimnete si jich. Já si tu fresku prohlížel mnohokrát, ale objevil jsem je až teď.  Zastrčeni v šerém koutě chystají se proniknout do restaurace, kde tak rád sedával Ivan Magor Jirous.