Ondřej Vaculík: Jen tak si v kostele posedět
Staré kostelní lavice jsou sestrojeny tak, aby v nich bylo pohodlnější klečet než sedět.
Opřít se v nich skoro nelze, protože na opěradlové prkno nasedá vodorovné či mírně šikmé prkénko, na němž věřící, sedící za vámi, mají rozevřený kancionál.
Čtěte také
To prkénko pekelně tlačí do zad, a je to tak schválně, aby nikdo nemohl v kostele usnout, domnívám se. Když jsem se na to kdysi tázal našeho pana faráře, odpověděl mi tuze duchaplně otázkou: A kříž byl pro Ježíše snad pohodlný?
Nechtěl jsem ten režim – neděle co neděle, tedy pomni, abys den sváteční světil – přijímat jako povinnost dobrého křesťana, ale vždy mi šlo také o vzdělávání. Kostel má totiž jednu i neblahou vlastnost; když z něho po bohoslužbě vyjdete, skoro všechno z biblických čtení se vám z hlavy vykouří, a než člověk přijde domů, neví ani, o čem pan farář kázal. Katolický kostel působí spíš na city, než na rozum, řekl bych.
A proto jsem si hned po mši zapsal, co se četlo, a doma si to znovu našel v Bibli. V kostele jsem se vždycky cítil poněkud provinile, že málo dávám pozor, jsem roztěkaný a má mysl má tendenci tam se mnou vůbec nebýt. Může se člověk z toho radovat?
Čtěte také
Onehdy jsem po delším čase navštívil kostel, do něhož jsem celá léta chodíval. Všechno tu bylo tak, jak jsem to znal. Lavice se mi zdály ještě nepohodlnější, tlustí to holt mají horší. I sama liturgie má tu výhodu, že je už od druhého vatikánského koncilu stejná.
Také pan farář je týž, pouze poněkud zestárl. Stejně jako před lety i tentokrát začal přesně v devět. Dostavil se mi onen známý provinilý pocit nedobrého věřícího, který nekoná, co má konat, a ať se bude snažit sebevíce, stejně zůstane zabedněným, jakým je, byl a bude. Co naplat, vše při starém.
Pan farář začal mluvit, uslyšel jsem známou intonaci, z níž se polština už skoro vytratila. Přestože jsem ta slova slyšel, nerozuměl jsem jim. Slévala se mi do jakýchsi zvukových chuchvalců. Co se to panu farářovi stalo? A pak četl, no jako vždycky, starozákonní čtení pan Kilián – a zase jen chuchvalce zvuku. A přitom tu bývala tak dobrá akustika! Záhy jsem pochopil, co se za tu dobu změnilo – já poněkud ohluchl. Chvíli jsem se ještě snažil skládat z útržků nějaký smysl, ale bylo to marné.
Čtěte také
A tak jsem nakonec jenom pokojně seděl a díval se. A v tom omezeném stavu, za nějž jsem nemohl, jsem náhle pocítil, že je mi konečně v kostele dobře, jako nikdy předtím. Ačkoli bylo pošmourno, cítil jsem jas. A snad i radost, že si můžu jen tak blaženě dlít v tak vznešeném prostředí, a má mysl je tu se mnou.
Vzpomněl jsem si na tatínka. Ke konci života si rád chodíval sednout do kostela. Tiše jsem seděl vedle něho, půl hodiny, hodinu. A pak jsem se ho opatrně zeptal: kontempluješ? – Ne, odpověděl. – Medituješ? – Ne. - A na co teda myslíš? – Na nic. Nemyslím na nic. A je mi tu krásně.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
