Ondřej Vaculík: Pouhé náboženství?
Ze svého stavení se dívám na dvě louky a les. Žasnu nad proměnou tohoto mého okolí během asi pěti let, co tu bydlím.
Říká se tu Na Šmucrovně, kdysi tu bydlívala paní Šmucrová. V té době to prý bylo dosti vlhké, ba podmáčené místo a vedle stavení bylo menší jezírko, kam se stahovala voda z okolí. Ještě když jsem k onomu stavení před pěti lety poprvé šel, musel jsem obejít menší močáliště a přeskočit strouhu s vodou. Studna roubená kamenem prý bývala plná – tam o vodu nebudete mít nouzi, říkali mi místní lidé.
Větší louku před okny nazývám agrární, je to takový pícninový pažit šedozelené barvy, na němž se daří krtincům, nikoli kytkám. Zemědělci tuto louku každoročně hnojí kejdou z vepřína, puch se musí vydržet, zvláště když dlouho neprší.
Čtěte také
S menší loukou vedle domu hospodaří někdo jiný – klasicky ji dva krát ročně poseče a usuší seno. Ničím nehnojí. Chodím kolem ní na nádraží a říkám jí rajská louka. Brzy zjara na ní kvetou upolíny, které při jinovatce choulí své květy do paliček a trpělivě čekají na slunko. Upolín je jasně žlutá, chráněná, a jedovatá rostlina; má ráda vlhko a je krásná.
Loni bylo suché jaro a brzy také moc teplo, obával jsem se, že upolíny začnou živořit. Přesto ve svůj čas rozkvetly, i když bylo patrné, že je to kvetení značně vyčerpává. S pokračujícím jarem se louka proměňuje, jak na ní správně kvetou všechny luční kytky a trávy, od petrklíčů přes hvozdíky, kopretiny a kominíčky, až po podzimní marulku lékařskou, která voní jako máta.
Proměnil se také les. Borovice, které ho lemovaly, prořídly, ulámal je vichr. Vypadají houževnatě, ale jak mají málo vody, jsou křehké. Tak vichřice vnikla do hloubi lesa, vyvrátila nejen smrky, ale dokonce i některé javory a buky. Kalamita stíhala kalamitu, o kůrovci nemluvě.
Čtěte také
Letos ještě nebyla zima, ale sněženky, bledule i talovíny už odkvetly. Jak to bude dál? Rajskou louku přes zimu-nezimu úplně přeryli divočáci. Rozkvetou zjara upolíny? Roubená studna z roku 1862 je skoro bez vody.
My, kteří jsme přesvědčeni o tom, že proměnu klimatu způsobuje člověk, jsme prý propadli novému náboženství, tedy jakési víře v náš zkázonosný vliv na planetu a na její klima. Za pět, deset, patnáct let může být zase zima podle Josefa Lady, i studna bude vodou přetékat. – No můžeme to vyloučit? – Neřídíme se prý rozumem, ale nějakou nedefinovatelnou intuicí či falešnými instinkty, vtělenými do ekologických dogmat. Je to pouhé náboženství, nic víc.
A na čem spočívají evropské hodnoty, naše tradice, k nimž se hlásíme, přemýšlím. Nejvíce asi na Mojžíšově Desateru. Na tomto pevném mravním kodexu, který také vznikl – z pouhého náboženství.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
