Ondřej Vaculík: Špatná myšlenka?
Na skládce komunálního odpadu se konal den otevřených dveří, vrat. Jimi vešla i jedna paní, obyčejná paní z lidu. Šla se podívat.
Čtěte také
Žasla, co všechno je na té olbřímí hromadě uloženo, vyhozeno: například úplně zánovní sedací souprava z obýváku, zdálo se jí. Spousta nábytku a různého zařízení bytů, které tu jako tzv. velkoobjemový odpad drtil kompaktor.
Také zánovní psací stoly, asi z nějaké banky. Tím by se velice slušně dal zařídit bejvák, napadlo ji, jen to někde vyspravit a vycídit. Takový nábytek se dříve vykupoval a prodával v bazarech, a také si paní vzpomněla, že její rodiče si postupně, s rozmyslem pořizovali nábytek, který jim sloužil celý život. Dokonce chvíli přemýšlela, že by si sedačku vyměnila – vzala si ze skládky tu lepší, a dala jim tam svou horší.
A pak ji napadla myšlenka, za kterou se vzápětí zastyděla v obavě, že je špatná: Doma se jí kupí na stole obálky, dopisy od různých neziskových organizací, které pomáhají lidem v tísni: bezprizorným dětem, lidem postiženým a těžce nemocným, jejichž léčba vyžaduje mnoho peněz, nebo dětem v dětských domovech.
Čtěte také
Žádosti o příspěvek bývají adresovány velmi osobně: Vážená paní Karásková, víme, že vám rozhodně není lhostejný osud malé Haničky… atd. Z toho na ni padá odpovědnost, tíseň, kdy se jí zdá, že právě na ní, obyčejné Karáskové, nyní záleží, jak to s malou Haničkou bude. A tak se snaží ukonejšit své svědomí, a buď Haničce přispěje alespoň třemi stovkami, anebo tu žádost co nejrychleji hodí do kamen a snaží se na Haničku zapomenout.
Když totiž otevírá další obálku, zase je tam podobný dopis, vážená paní Karásková. Tady žádají, a to ji zaujalo, o příspěvek na vybavení bytu pro jinocha, mladého muže, jenž ukončil svůj pobyt v dětském domově a nyní se staví na vlastní nohy. To bývá pro mladé lidi kritické. Neumějí hospodařit, protože neměli rodiče, kteří by jim od dětství nejméně tisíc krát vysvětlili, že spoustu krásných věcí člověk sice chce, ale nemůže a nebude je vlastnit, protože na ně nemá a nebude mít peníze.
Paní Karásková slyšela v rádiu zajímavý dokument Ivana Studeného o klukovi, jenž velice odhodlaně a nadějeplně vykročil ze dveří dětského domova, aby během dvou let dopadl na samé dno. Všechno musel hned mít, a všechno nové, dluhy, pak pití a život na ulici.
Čtěte také
U téhle žádosti o příspěvek ji zaujalo, že mladému Karlovi chtějí pomoci více – s bydlením i se zařízením bytu, aby mohl studovat, protože chce a je nadaný. K žádosti byl přiložen také rozpočet na nábytek: stůl, postel, skříň, psací stůl, křeslo k psacímu stolu, no vyšlo to na hezkých pár tisíc, nábytek nepatřil k nejlevnějšímu. A byla tam také sedačka.
V té souvislosti paní Karáskovou napadla ta špatná myšlenka: Třeba by klukovi stačila zrovna tahle docela zánovní sedačka z téhle skládky. Třeba by ho ani nemrzelo – odloženému klukovi odložená sedačka –, ale naopak by více ocenil nebýt objektem národní solidarity a nemuset pořád projevovat vděčnost. Vždyť vystačit si se starším, funkčním nábytkem, který by jinak skončil na skládce, může být znakem svobody, dospělosti a pokroku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.