O střetu umění a moci. Přečtěte si rozhovor s Pavlem Molkem

Čtěte také

Pavel Molek: Tři životy Dmitrije Šostakoviče. O vzestupech a pádech geniálního skladatele na vlnách totalitní moci

„V Sovětském svazu potřebuje skladatel aspoň tři životy!“ konstatuje Šostakovič na počátku roku 1948, kdy začíná závěrečný díl trilogie. Je váženým profesorem i držitelem státních cen, má za sebou devět symfonií, slávu a uznání, ale i nenávist, politický nátlak a smrtelný strach během stalinského teroru i zoufalou bezmoc za leningradské blokády. A neví tehdy, kolikrát se kola osudu ještě otočí, aby znovu drtila jeho talent i křehkou povahu. Přízeň i zatracení se ve skladatelově životě prudce střídají a odrážejí se v mohutné, mnohovrstevné hudební výpovědi. O tom, jak slovy zachytit hudební osud jsme si povídali s autorem Pavlem Molkem.

Pamatuješ si na své první setkání s Šostakovičem? Bylo hudební, nebo se vztahovalo k událostem skladatelova života?

Určitě bylo hudební a odhaduji, že to byla jeho Leningradská symfonie, ta k člověku pochopitelně doputuje nejdřív, byť si na to první setkání s ní nepamatuji. Zato si vybavuji, jak jsem jako kluk jednou při přebírání borůvek doma poslouchal jeho Druhou symfonii, tedy jedno z děl jeho velmi „odvázaného“ futuristického období, kde znějí tovární sirény a jiné nestandardní věci, a když se rodiče vrátili domů a slyšeli tuhle symfonickou divočinu, byli dost překvapení, co to zní jejich jinak poklidným domem. Zato moje milá žena už je za ty roky na podobné zvukové radosti zvyklá, ostatně právě ona je i první kritickou posluchačkou mých her, a to se musí spokojit s tím, že pro ni sám hraji všechny postavy, včetně ženských, a přitom ještě pouštím nahrávky plánovaného zvukového doprovodu.

Pavel Molek: Tři životy Dmitrije Šostakoviče (z natáčení 2019)|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

 Jak a kde se zrodil nápad na dramatické zpracování Šostakovičova osudu?

Pro mě je téma střetávání umění a totalitní moci dlouhodobé. Ještě když jsem studoval politologii, tak moje diplomová práce byla právě o vztahu československých spisovatelů a nastupující komunistické moci po roce 1945. A je to vážně pestrý vztah, u spisovatelů i skladatelů! Někteří umělci byli umlčovaní a věznění, pro některé, často průměrné byla moc naopak výtahem ke slávě, někteří se přizpůsobili požadované formě nebo ji autenticky přijali a my můžeme konfrontovat díla, která psali ve svobodě s těmi, kterými se pokusili vecpat do nějaké formy, kterou jim předepsal režim. A musí se uznat, že někdy se jim to povedlo tak, že to dodnes člověka nenechá chladným, je to dobře udělaná služba režimu. A Šostakovič je fascinující právě tím, že si vyzkoušel všechny tyhle polohy a to ještě okořeněné tou zkušeností blokády Leningradu, které se týká druhý díl seriálu. Proto jsem ostatně chtěl, ať v seriálu zazní i ta dobová prorežimní díla, ať si může posluchač v tom dobovém kontextu sám na sobě zkusit, jestli ho Šostakovičova Slavnostní předehra nebo Alexandrovova hymna Sovětského svazu z roku 1944 nedostane do pozoru… Ostatně, byli bychom dneska proti téhle podprahové propagandě odolní? 

Ondřej Brousek|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

 Jaké tvůrčí období zpracovávají jednotlivé epizody?

Přelomové, tedy to, kdy se z mladého Šostakoviče jako geniálního a do značné míry hýčkaného skladatele, který má velkou tvůrčí svobodu, stal zralý muž, jehož tvůrčí svoboda narazila na limity Stalinova hudebního vkusu a v jeho životě nastala ta osudová krize, vlastně tři krize, a při každé z nich šlo doslova o život.

Tři životy – tři příběhy ve dvanácti letech, během kterých prošel skladatel i svět zásadní proměnou. Existuje přesto nějaký jednotící moment, přes který je možné osudy číst a ze kterého jsi vycházel?

Je to právě ten paradox, že skladatel v éře stalinismu je jako hodně dobrý plavec na moři a jeho schopnosti mohou být sice úctyhodné, ale když se moře rozbouří, stejně mu nepomohou, stačí jedna velká vlna, která se neptá na genialitu... To je zároveň ohromně vděčná dramatická situace: Šostakovič má ve svých třiceti letech pocit, že všechno dokáže, všechno může, všichni ho obdivují, tleskají mu, materiálně je víc než zabezpečen… ale stačí jedno Stalinovo „zamračení“, jedno lusknutí prstů a náhle je v nemilosti, která ho přivede k měsícům bez práce a bez spánku, v očekávání, že i on se stane jedním z těch statisíců občanů SSSR, kteří některé noci prostě náhle zmizí…

Pavel Molek: Tři životy Dmitrije Šostakoviče (z natáčení 2019) |foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Šostakovičův tvůrčí i lidský zápas byl zmapován řadou odborníků, některé skutečnosti však dodnes zůstávají nevyjasněné. Z jakých zdrojů jsi při psaní vycházel?

Když chce někdo psát o Šostakovičovi subjektivně, nevyhne se samozřejmě Svědectví Solomona Volkova. Ale snažil jsem se je prokládat i objektivnějšími pracemi Laurel E. Fay a Elisabeth Wilson, které jsou mnohem víc podložené dokumenty. Ale kromě knih o Šostakovičovi mi pomáhaly i knihy o té době, která je pro dnešního člověka tak těžko pochopitelná a uvěřitelná. Takže důležité byly i knihy o atmosféře doby stalinismu a velkého teroru, včetně beletrie. Takže ano, nebýt téhle hry, asi bych si nikdy nepřečetl ikonický sovětský román Jak se kalila ocel Nikolaje Alexejeviče Ostrovského. A právě z těchhle děl dobře vystupuje ten protiklad stalinismu jako éry, která přinesla spoustu lidského utrpení, nad kterým se ale vznášelo to oficiální a mnohými sdílené přesvědčení a hrdost, že právě Sovětský svaz buduje „novou dobu“, „nového člověka“, „nový stát“, který zabírá tu proklamovanou šestinu světa. A právě v Šostakovičově hudbě jako by se střetávaly obě tyhle protichůdné polohy: teror, strach a smrt, stejně jako to Stalinovo: „Žijeme lépe, žijeme radostněji!“    

Magdaléna Borová, Martin Zahálka|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Klíčovým bodem každého uměleckého zpracování historické látky je vztah faktů a fikce. Jak jsou provázány v novém seriálu?

V tomhle směru je Šostakovič dost nevděčné téma, právě proto, že se toho o něm tolik ví, tolik bylo napsáno, nemluvě o tom, kolik těch informací je navzájem protichůdných… A já se vždycky snažím, abych s tím, co je známo, zdokumentováno, zacházel jako s takovou viditelnou částí ledovce a autorsky dopisoval jen to, co nevíme, co zůstalo skryto pod vodou. V tomhle bylo vděčné, když jsem v minulé hře psal o svatém Vojtěchovi, protože těch pár legend z desátého století, které už samy o sobě byly programově upravené, autora tolik neomezuje. Naopak u Šostakoviče je toho „nad vodou“ až nepříjemně mnoho a já to musím respektovat. Proto se taky většina situací v seriálu odehrává v soukromí, kde nikdo přesně neví, co si kdo s kým řekl, a žádný historik, muzikolog nebo protokolující úředník jim k tomu nesvítil.

Jakou roli pro tebe při psaní hrála Šostakovičova hudba?

Ondřej Brousek|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Klíčovou, protože celý ten seriál je o střetávání osobnosti, hudby a totalitní moci a jedno od druhého a třetího se nedá oddělit. Navíc když člověk píše o hudebním skladateli, tak je jeho hudba nejlepší způsob, jak se pokusit pochopit jeho vnitřní svět, jak ho k sobě nechat „promlouvat“. A je to taky velmi dostupná cesta k hledání inspirace, takže si pořád pamatuji ten moment, kdy už jsem měl pocit, že mám načteno vše potřebné, rozmyšleno, odkud a kam by se měl vyvíjet první díl, a chyběla už jen ta drobnost: sednout a napsat první repliku. A nevěda, odkud začít, zavřel jsem se do tmy a začal poslouchat jeho Čtvrtou symfonii… no, a najednou v té hlavě ty první repliky byly. 

Jaká Šostakovičova skladba je ti nejbližší?

Právě jeho symfonie ze středního období. Čtvrtá, Pátá, Sedmá, Devátá. Hlavně ty, ve kterých se prolíná tragika doby s její groteskností a zároveň je z nich cítit, jak z autora ty hudební nápady přímo tryskaly. To je jako s Mozartem. Oba museli hrozně iritovat ty své současníky, kteří taky psali hudbu, snažili se držet nějaké formy, vážili si každého hudebního motivu, který je napadl a pak ho poctivě, v souladu s předepsanou formou rozpracovávali… a pak se tu zjeví takový Mozart nebo Šostakovič, ze kterých padají hudební nápady tak rychle a přirozeně jako z nás normálních lidí slova a věty. Ale abych se vrátil k otázce, vlastně ještě víc mě baví, postavit si vedle těchhle klíčových symfonií jeho lehká díla jako třeba Tahiti trot, kterým celý seriál začíná, a pak jeho prorežimní díla, jako je Slavnostní předehra, kterou končí. To jsou tak odlišné styly! Jako by to byly tři vrcholy nějakého trojúhelníku a někde mezi nimi je, no, prostě Šostakovič.       

Čtěte také

Ondřej Brousek: K Šostakovičovi mám vztah od dětství. Na kazetě mi ho věnoval děda Otík

Představitel Šostakoviče Ondřej Brousek je nejen talentovaný herec, ale také výborný klavírista, takže mohl některé scény natočit přímo u klavíru. Jak zásadní je pro seriál prolínání živé, „rodící se“ hudby a hudebních nahrávek?

Právě tohle prolínání je jedním z klíčů k celému seriálu, takže to, že se hlavní role ujal právě Ondřej Brousek, který Šostakovičovi sám výborně rozumí i hudebně a dokáže ho tak přesvědčivě zahrát přímo při psaní u klavíru, je opravdu skvělé. Věřím, že i posluchači pocítí tu energii, která vzniká právě tím, že Ondřej Brousek hraje Šostakoviče a přitom současně „hraje Šostakoviče“.