Pavel Molek: Tři životy Dmitrije Šostakoviče. O vzestupech a pádech geniálního skladatele na vlnách totalitní moci

12 fotografií

Dmitrij Šostakovič, narozený roku 1906 v Petrohradě, hrál od útlého mládí na klavír, ve 13 letech, byl přijat na doporučení A. K. Glazunova na Leningradskou konzervatoř, kde studoval klavír a skladbu. Aby mohl druhý obor dostudovat, živil se po klavírním absolutoriu také jako interpret hudby k němým filmům v kině. V roce 1926 získal mezinárodní uznání i popularitu uvedením své 1. symfonie f moll. Do roku 1936 pak svou tvorbou intenzivně promlouval do formování nových směrů evropské hudby. Ve spolupráci s Vsevoldem Mejercholdem se angažoval také v oblasti divadla a píše hudbu k filmům. Nebývalý úspěch sklidil s operou Lady Macbeth Mcenského újezdu, jejíž moskevskou premiéru v roce 1934 následovala četná nastudování po celém Sovětském svazu i ve světě. Nečekaný zlom nastal v okamžiku, kdy počátkem ledna 1936 navštívil představení Josif Stalin.

Čtěte také

Tři životy Dmitrije Šostakoviče na Vltavě. Trilogie o sovětském skladateli řeší problém svědomí

A právě od tohoto momentu po dalších dvanáct let sleduje cesty skladatelova osudu Pavel Molek ve své dramatické trilogii. Ono lednové představení opustil Stalin ještě před koncem a časopis Pravda následně otiskl denunciační článek Chaos místo hudby, který dílo i skladatele tvrdě kritizuje. V prvním díle jsme tak svědky strmého pádu, který úspěšný skladatel zažívá po odsudku své opery. Bezmoc a obavy o osud dalších hudebních děl, především rodící se Čtvrté symfonie, střídá v čase sílícího politického tlaku strach o bezpečí rodiny i vlastní život. Druhý díl se odehrává na pozadí válečných událostí, v době leningradské blokády, kdy Šostakovič píše patrně svou nejslavnější skladbu, Sedmou symfonii. Sám později opakovaně upozorňoval na paradoxní skutečnost, že válka se svým hmatatelným nepřítelem a prostorem pro vyjádření emocí představovala po letech stalinského teroru náhlou svobodu. Dramatické události třetího dílu se dotýkají sovětské ideové konference z roku 1948, při které byl Šostakovič znovu označen za formalistu a jejíž dopady se odrazily ve skladatelově tvorbě hned v několika rovinách – na jedné straně hořce ironickou skladbou Antiformalistický jarmark, na druhé straně například prorežimním oslavným oratoriem Píseň o lesích.

Čtěte také

Ondřej Brousek: K Šostakovičovi mám vztah od dětství. Na kazetě mi ho věnoval děda Otík

Rozhlasové realizace Šostakovičových osudů se ujal režisér Lukáš Hlavica ve spolupráci se skladatelem a hudebním designérem Jakubem Ratajem. Jako mimořádně šťastné se ukázalo obsazení titulní role Ondřejem Brouskem. Nejen pro jeho spontánní, otevřený, a přitom řemeslně bravurně zvládnutý herecký projev, ale také proto, že jako klavírista mohl sám interpretovat všechny scénářem nárokované hudební vstupy. Navíc jako velký znalec i obdivovatel Šostakovičova díla dovedl opřít svou hereckou i hudební výpověď o pochopení skladatele a jeho tvorby v širokém kontextu. Svůj díl na působivém představení dramatického osudu však mají i další herci: Magdaléna Borová v roli Dmitrijovy manželky Niny, Vasil Fridrich jako maršál Tuchačevskij, Petr Lněnička jako Aram Chačaturjan, Jaromír Meduna v úloze Josifa Stalina a mnozí další.