O Šípkové Růžence
Tak je to 20 let, co jsme se prošli po sametu. Procházka to nebyla dlouhá, ale stála za to. Jak tehdy prohlásil na bratislavském náměstí SNP můj přítel Martin Bútora, byli jsme "odkleti", což znamená, že Šípková Růženka se mohla dát zase do pohybu, král a královna se probudili, sluhové pokračovali v roznášení voňavé pečeně, dvořané si oprašovali drahé šaty, děvečka u pece mohla doškubat černého kohouta a kuchař dal konečně kuchtíkovi přerušený pohlavek.
Pohádky mají tu výhodu, že končí v nejlepším. Zbytek dějin odbudou strohým konstatováním, že princ a princezna měli slavnou svatbu, všichni se radovali, svět byl báječný a osazenstvo rozjařeného hradu si to vlastně dodnes užívá, pokud ještě nevymřelo. Ve skutečnosti nastupuje po pohádce jiný žánr, a sice drama, ve kterém se po čase princezna pohádá s princem kvůli nějakému nesmyslu, hodí po něm drahou vázu, zasáhne ho do hlavy, takže okolo stojící dvořané mu dávají první pomoc, princ musí do nemocnice, ale nějak se z toho vylíže, život už nicméně nikdy není jako předtím. Sluhové si podrážejí nohy a snad jenom ten černý kohout a kuchtík jsou na tom úplně stejně jako v pohádce.
Být zakletý nebo odkletý je ale stejně rozdíl. Zakletím je život v totalitě, kdy se člověk nechová úplně normálně. Neví se, za co nese vinu jednotlivec, za co režim a za co počasí. Kdysi jsme říkali, že i ty kroupy padají na pole kvůli bolševikovi. Když je naopak společnost odkleta, člověk žije ve svobodě a konečně se ukáže, co v něm je a co v něm není. Hodně ideálů končí v odpadkovém koši, ale aspoň se ví, kdo kde stojí. Spánek Šípkové Růženky má jistou výhodu v tom, že si můžete nasazovat růžové brýle a říkat si, kdybychom nežili v tomhle marasmu, vyráběla by se u nás nejlepší auta, všechno by tady dokonale fungovalo, lidi by se na sebe usmívali a život by byl skvělý.
Chyba lávky. Nic takového se nekoná, a je dobře, že jsme z toho vystřízlivěli. Já osobně jsem patřil k optimistům, kteří tvrdili, že obnova společnosti půjde rychle. Za pět let budeme tam, kde je Švýcarsko, takoví jsme pašáci, myslel jsem si, a dokonce jsem o tom (jako naprostý pitomec) přesvědčoval okolí. Dneska bych řekl, že Švýcarsko z české kotliny asi neuděláme, ale Sicílii možná ano. Doufám, že se opět mýlím.
O to ale vlastně nejde. Důležitější je zamyslet se nad podstatou svobody. Zjistili jsme, že svoboda je krásná, ale těžká. Člověk se musí starat - a starat se je pakárna. Kromě toho kráčí svoboda vždycky ruku v ruce se zodpovědností, což je další nepříjemnost. A aby toho nebylo málo, svoboda má v konečném důsledku povahu duchovní. Jak to řekl Ježíš v evangeliu: "poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí". Tak už dvacet let poznáváme pravdu o sobě a zatím jsme byli vysvobozeni hlavně z naivních ideálů.
Procházka po sametu byla hezká, ale krátká. Pokračovalo to kamennou dlažbou. Šípková Růženka z toho radost nemá a já se jí ani nedivím. Faktem ale je, že když se věci dějou, je to mnohem lepší, než když se dít přestanou. Takže bacha na to, aby nás nějaký magor zase nezaklel.
Nejposlouchanější
Jack London: Tulák po hvězdách. Román o utrpení a svobodě bezmocného jedince odsouzeného na doživotí
-
Jak jsem se protloukal, Cesta do Carsonu, Podivný sen a další příběhy Marka Twaina
-
Friedrich Dürrenmatt: Proces o oslí stín. Komedie o hlouposti a jejích následcích
-
Ivana Gibová: Babička©. Rafinovaná cesta do hlubin dětství
-
Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa. Fragmenty ze vzpomínek českého básníka čte Rudolf Hrušínský
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.