O Šípkové Růžence

Pohádky mají tu výhodu, že končí v nejlepším. Zbytek dějin odbudou strohým konstatováním, že princ a princezna měli slavnou svatbu, všichni se radovali, svět byl báječný a osazenstvo rozjařeného hradu si to vlastně dodnes užívá, pokud ještě nevymřelo. Ve skutečnosti nastupuje po pohádce jiný žánr, a sice drama, ve kterém se po čase princezna pohádá s princem kvůli nějakému nesmyslu, hodí po něm drahou vázu, zasáhne ho do hlavy, takže okolo stojící dvořané mu dávají první pomoc, princ musí do nemocnice, ale nějak se z toho vylíže, život už nicméně nikdy není jako předtím. Sluhové si podrážejí nohy a snad jenom ten černý kohout a kuchtík jsou na tom úplně stejně jako v pohádce.

Být zakletý nebo odkletý je ale stejně rozdíl. Zakletím je život v totalitě, kdy se člověk nechová úplně normálně. Neví se, za co nese vinu jednotlivec, za co režim a za co počasí. Kdysi jsme říkali, že i ty kroupy padají na pole kvůli bolševikovi. Když je naopak společnost odkleta, člověk žije ve svobodě a konečně se ukáže, co v něm je a co v něm není. Hodně ideálů končí v odpadkovém koši, ale aspoň se ví, kdo kde stojí. Spánek Šípkové Růženky má jistou výhodu v tom, že si můžete nasazovat růžové brýle a říkat si, kdybychom nežili v tomhle marasmu, vyráběla by se u nás nejlepší auta, všechno by tady dokonale fungovalo, lidi by se na sebe usmívali a život by byl skvělý.

Chyba lávky. Nic takového se nekoná, a je dobře, že jsme z toho vystřízlivěli. Já osobně jsem patřil k optimistům, kteří tvrdili, že obnova společnosti půjde rychle. Za pět let budeme tam, kde je Švýcarsko, takoví jsme pašáci, myslel jsem si, a dokonce jsem o tom (jako naprostý pitomec) přesvědčoval okolí. Dneska bych řekl, že Švýcarsko z české kotliny asi neuděláme, ale Sicílii možná ano. Doufám, že se opět mýlím.

O to ale vlastně nejde. Důležitější je zamyslet se nad podstatou svobody. Zjistili jsme, že svoboda je krásná, ale těžká. Člověk se musí starat - a starat se je pakárna. Kromě toho kráčí svoboda vždycky ruku v ruce se zodpovědností, což je další nepříjemnost. A aby toho nebylo málo, svoboda má v konečném důsledku povahu duchovní. Jak to řekl Ježíš v evangeliu: "poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí". Tak už dvacet let poznáváme pravdu o sobě a zatím jsme byli vysvobozeni hlavně z naivních ideálů.

Procházka po sametu byla hezká, ale krátká. Pokračovalo to kamennou dlažbou. Šípková Růženka z toho radost nemá a já se jí ani nedivím. Faktem ale je, že když se věci dějou, je to mnohem lepší, než když se dít přestanou. Takže bacha na to, aby nás nějaký magor zase nezaklel.