Markéta Pilátová: Neviditelná práce
Je osm ráno a já odcházím do práce. Máma, která je teď na mě závislá, protože táta, její někdejší ošetřovatel, leží v nemocnici, na mě volá: „Markéto, mně chybí prášky!” „Mami, proberem to odpoledne, já musím do práce!” Říkám co nejrozhodnějším tónem.
„Do jaké práce? Kam vlastně jdeš?” Ptá se máma a vloží do té věty tolik údivu, kolik to jen jde. „Do knihovny, jdu psát do knihovny, tady to nejde,” vysvětluju trpělivě, přestože vím, že je to zbytečné.
Čtěte také
Moje práce je totiž neviditelná. Alespoň rok, dva, nebo i klidně sedm let, dokud v knihkupectvích a na mámině nočním stolku neleží hotová knížka. Do té doby vlastně jenom píšu. Což samozřejmě není žádná práce. Alespoň ne ta přesně ohraničená, prostorově a časově daná a vymezená práce, jakou si pod prací většina lidí představuje.
Moje maminka – obvodní lékařka chodila každý den do ordinace, a kdybych jí, tam, když zrovna vyšetřovala pacienta, nakráčela a zeptala se, kde mám prášky na bolest hlavy, asi by mi hodně hlučně vynadala a řekla by, že se to nesmí opakovat.
Čtěte také
Jenže když máte pro ostatní neviditelnou práci, tedy sedíte za stolem v nejrůznější dobu, kdy vám to zrovna jde, nebo když zrovna máte nápady, nebo když se prostě jen potřebujete soustředit, ostatní to jako práci nevnímají. Není totiž vidět, nedá se jakkoli kvantifikovat, dokud není vytištěná.
Když jsem doma v pracovně a tchán s tchyní se ohlásí, že by přišli na návštěvu, ale že se proboha nemám nechat rušit, že budou jako myšky, jen si něco vezmou v kuchyni a půjdou na zahradu, říkám: „Bohužel, budu v práci, ale přijdu odpoledne.“
„Ty přece nechodíš do žádné práce,” zní udivená odpověď. „Ale ano, chodím. Přijďte odpoledne, dělám do čtyř.”
Čtěte také
K téhle rozhodnosti jsem se ale dopracovávala dlouho, přesně šest let, co jsem na volné noze. Dřív jsem totiž pracovala jako krajanská učitelka v Latinské Americe a psala jsem knihy jen o víkendech a o prázdninách. Když jsem ale z psaní udělala svoji profesi, musela jsem sama sebe začít brát vážně a začít brát vážně i svoji práci a nenechat ostatní, aby si mysleli, že je méně důležitá než ta jejich.
Jenže kvůli tomu, že moje povolání prostě není tak běžné, ani ostatní vlastně neví, co si mají myslet, že přesně dělám.
Abych to pochopení jim i sobě ulehčila, začala jsem tím, že často odcházím psát mimo domov – nejraději do knihoven. Najednou pro mě i pro ostatní začala mít moje práce jakousi fyzickou hmatatelnost. Je v knihovně, tam jí raději nebudeme volat.
Čtěte také
Taky jsem dřív měla pocit, že bych měla ostatním vysvětlovat, co přesně dělám, v čem moje práce spočívá. Jenže, ono je to tak excentrické, že jsem to raději začala říkat především sobě. Třeba jsem si začala říkat, že moje práce spočívá především v dlouhém hledění do prázdna.
A z té strnulosti, klidu a prázdna vzniká nejvíc nápadů. Rodí se z nečinnosti. A ta nejlépe funguje ráno po probuzení. Když v teplé posteli, s hrnkem horké kávy čumím do blba, vznikne nejvíc nápadů, zápletek a point. Tímhle nicneděláním nejvíc vydělám.
Je těžké o tom přesvědčit nejen ostatní, ale hlavně samu sebe. Zastavit ten věčný stroj na výčitky, co mám v hlavě, syndrom nepatřičné podvodnice, co leží v pondělí v deset ráno v posteli. Přiznat si, že když si navlékám župan a srkám první doušek kávy, jsem ta nejvýkonnější zaměstnankyně sebe sama.
Nejposlouchanější
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
-
Miguel de Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Střet ideálu s realitou
-
Povídky Anny Bolavé, Stanislava Berana, Jana Štiftera a dalších autorů z jihu Čech
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.



