Daniel Raus: Červená Aerovka

Má k tomu solidní dodávku, ale říká, že ten pravý oř je doma v garáži, stařičký dvojkový Superb, na kterého nedá dopustit. Hrdě dodává: je to moje „das Auto“.

Čtěte také

Daniel Raus: Motýlí křídla

Nevím proč, ale působí na mě ten chlápek dojmem východní duše. Mám na mysli východ zenově budhistický v oranžových barvách. Nosí tenký cop, ač jeho vlasy pozbyly hustoty mládí. Nikdy nespěchá, přesto mu pod rukama všechno odsýpá. Po pár slovech levituje za volant a míří k další štaci.

Kdykoliv se objeví, zajdu k brance a vítám ho vždycky stejnými slovy: „V životě jsou jenom dvě jistoty – že slunce ráno vyjde, a že vy přijedete.“ Je to samozřejmě jen taková legrácka, drobná narážka na skutečnost, že moje žena si oblíbila internetové nákupy. Občas mě ale chlápek předběhne a místo pozdravu řekne: „Slunce vyšlo, tak jsem zase tady.“

Čtěte také

Daniel Raus: Štěpán

Stejně je zajímavé, jak málo pevných bodů v životě máme. Ve vesmíru, ve vztazích, i sami v sobě. Nedají se totiž koupit – ani na tom slavném internetu. A tak se kolem nás všechno neustále mění, stejně jako se měníme my sami. Jak pravil starý Archimedes, praotec vynálezců: dejte mi pevný bod ve vesmíru, a já pohnu Zemí. Nakonec matičkou Zemí nepohnul, protože mu nikdo pevný bod ve vesmíru nedal.

Jak o tom ale přemítám, vynořil se mi z hlubin paměti jeden z mých strýců, letos by mu bylo sto let. Měl v životě taky období jakési doručovací služby. Postihlo ho časně, v klukovských letech. Jeho otec měl totiž v Litomyšli řeznictví. A tak mi barvitě líčil, jak mu táta řezník naložil vždycky plný ruksak masa, které musel nebohý strýc Láďa roznášet po městě zákazníkům.

Čtěte také

Daniel Raus: Komedie zvaná život

Zkušenost komentoval slovy: „Z duše jsem to nenáviděl.“ V noci pak snil o tom, že se stane mechanikem a do smrti smrťoucí už neponese na zádech žádný ruksak s kýtou a krkovicí.

Jeho sen se vrchovatě splnil. Ještě jako mladík se stal majitelem legendární červené Aerovky. Bylo to jeho „das Auto“, i když on mu říkal hezky česky „auťák“.

Tu červenou Aerovku jsem nezažil, znal jsem ji jenom z vyprávění a z obrázků. Před jeho garáží ale následovala plejáda dalších značek, na které jsem obdivně zíral.

Strýc Láďa jako by čarovně vystoupil z knihy Dědeček automobil, jak ji sepsal pan Adolf Branald. Často koupil nějaký starý vrak a stvořil z něj parádní bourák, hodný čestného místa v luxusním autosalonu.

Čtěte také

Daniel Raus: Aspoň trochu fajn

Zcela magickou svatyní byla pro mě jeho dílna. V zimě tam hřála malá kamínka, dřevěná podlaha měla staletou patinu, šuplíky byly plné záhadných nástrojů a voněly tam nejrůznější barvy, oleje a sloučeniny. Bylo to místo, kde se rodily jeho mechanické zázraky.

Svět mých originálních strýců a tet vzal dávno za své. Byl to pro mě vesmír plný jistot a pevných bodů, i když se vlastně psaly časy pochmurné.

A tak jsem rád, že dneska – po mnoha letech – je jasné aspoň to, že slunce ráno vyjde, že zenový chlápek s dodávkou a copem se u branky zase ukáže, a že strejdova červená Aerovka rozhodně stála za to.