Norbert Schmidt: Mořeplavec

Tátův život zásadně zatížila doba, do které se narodil. Hlavně obě totality minulého století. Nacistická i komunistická. Po roce 1989 se musel zase vyrovnávat s obdobím svobody a překotného kapitalismu. Tedy s úplně novým světem. Přemýšlel jsem, co dokázal překonat, dokonce v dobré obrátit a na co už neměl sílu, co zanechalo hluboké šrámy.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Za Václavem Ciglerem

Z tátova raného dětství se dochovalo jen pár fotek, pas vysídlenců a několik dat. Narodil se 20. září 1944 v lázeňském letovisku Swinemünde v Pomoří u Baltského moře. O necelých šest měsíců později, těsně před koncem války, postihla krásné městečko katastrofa. Na žádost Sovětů ho vybombardovaly 12. března 1945 tři divize amerického letectva. Krátce po poledni shodily z výšky šesti kilometrů přes 1600 tun výbušnin.

Ačkoliv měl být hlavním cílem náletu nedaleký vojenský přístav, kobercové bombardování zasáhlo především pobřežní obytnou a lázeňskou část spolu s velkorysým parkem. Tam pod širým nebem se už několik týdnů soustřeďovali civilisté prchající z východu před Rudou armádou. Během necelé hodiny přišlo o život na čtyři a půl tisíce lidí.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Dům v domě v Českých Budějovicích

Hned vedle parku stál také dům, kde bydlel můj půlroční budoucí táta, jeho dva starší sourozenci Barbora a Jörn a jejich matka, moje budoucí babička. Všichni čtyři vyvázli. Z širší rodiny už ale nikdo další. Tátův otec, můj děda, byl sice v době zničujícího náletu jako voják jinde na východní frontě, ale hned v květnu po kapitulaci ho Rusové zajali a odvezli kamsi za Ural. Odtud už se nevrátil. Nikdy prý tátu neviděl.

Při poválečném posouvání německo-polské hranice připadlo Swinemünde Polsku. Má tehdy sedmadvacetiletá babička Ursula a její tři malé děti tak musely domov opustit. Odjely v létě 1947, a to hluboko do vnitrozemí. Odjeli v létě 1947, a to hluboko do vnitrozemí. Přidělili je do Saska, do malého ospalého Frankenbergu. Válečné trauma. Cizí prostředí. Torzo rodiny. O hodně věcech se raději mlčelo, než mluvilo. Ve východní části nového Německa se navíc začal budovat komunismus.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Donnerstein

Táta se našel v lodích. Nejdříve pádloval v rámci kroužku socialistické mládeže po řece, pak po nedaleké přehradě. Začal snít o dálkách a světě bez hranic. A vlastním domově. Chtěl pryč.

Z chudého hubeného kluka se nakonec stal kapitán námořní plavby, který dokázal přes světové oceány navigovat ocelové dvě stě metrů dlouhé kolosy. Ursula na něho byla hrdá.

Ještě než nastoupil na důstojnickou vysokou školu, tedy ještě jako plavčík, se jednoho léta zamiloval do usměvavé Češky s dlouhým blonďatým copem až pod zadek. To se stalo necelé dva roky před pražským jarem. Invaze vojsk Varšavské smlouvy a zavřené hranice ovšem nepředstavovaly jediné překážky jejich komplikovaného vztahu. Má německá babička se zpočátku vůbec nechtěla smířit s tím, že se její milovaný benjamínek ožení se Slovankou.

Čtěte také

Norbert Schmidt: Město bez lidí

A ani v Čechách, kam táta mezi cestami do Indonésie nebo Jižní Ameriky za svou láskou jezdil, nebyl jako Němec vítaný. Přesto se vzali. Jak v saském Frankenbergu, tak i v jihočeských Pracejovicích naštěstí zanedlouho rodinné ledy roztály. Ve společnosti naopak začalo přituhovat. Následovala normalizace… a řada dalších tíživých událostí.

⁕

Večer jsem přemýšlel, co by mělo obsahovat smuteční oznámení. Rozhodl jsem se pro fotografii starého majáku, který táta se svou lodí tolikrát před domovským přístavem v Rostocku míjel. Po delším hledání mi do ruky padl i příhodný text z pera filozofa Karla Jasperse. Kdysi jsem si k němu na okraj tužkou poznamenal „táta“. Zní takto:

Čtěte také

Norbert Schmidt: Kirchenblatt

„Moře je pro mě samozřejmým pozadím života jako takového. Moře je názornou přítomností nekonečna. Nekonečné jsou vlny. Vše je neustále v pohybu, nikde není nic pevného a celého v tom přesto citelném nekonečném řádu. Pohled na moře se pro mě stal tím nejkrásnějším, co příroda nabízí. Bydlení, pocit bezpečí jsou pro nás nepostradatelné a blahodárné. Ale nestačí nám. Existuje tu ono jiné.

Moře je jeho ztělesněnou přítomností. Osvobozuje při překračování hranic bezpečí, vede tam, kde sice končí veškerá pevnost, ale my neklesáme do bezedných hlubin. Svěřujeme se nekonečnému tajemství, nepředvídatelnému, chaosu a řádu. Moře je podobenstvím svobody a transcendence.“