Tomáš Koblížek: Dokdy má smysl připomínat vinu?

Současná analytická filozofie může vnést do této debaty užitečné rozlišení. Na jedné straně existuje vina a na druhé straně obviňování. To první nikdy nelze smazat. To druhé však postupně může ztrácet smysl.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: AI a nenávistné obrazy. Co je generativní hejt?

K uvedenému tématu byla nedávno publikována studie v prestižním filozofickém časopise The Philosophical Quarterly, jejž vydává Oxfordská univerzita. Autor textu, filozof Benjamin Matheson z Univerzity v Bernu, se v něm věnuje fenoménu tzv. blameworthiness. „Blame“ znamená v angličtině obviňovat někoho. „Worthiness“ znamená být něčeho hoden. Jde tedy o otázku, do jaké míry je někdo obviňováníhodný, což je něco jiného než být vinen. Jak už zaznělo, ne vždy má smysl někomu vinu připomínat.

Podívejme se na věc podrobněji. Můžete spáchat nějaký vážný čin, způsobit tragickou nehodu, někomu fyzicky ublížit, někoho podvést – nebo také být součástí institucí totalitního režimu. Ve všech případech dotyčný navždy zůstane zodpovědný za škodu, kterou spáchal, nebo spoluzodpovědný za to, čeho se v dané době účastnil. Pochybení není možné smazat jednoduše proto, že minulost nelze změnit.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Co je RIP trolling? Neúcta k mrtvé básnířce jako znepokojivé znamení

Co se však podle Mathesona změnit může, to je ona „blameworthiness“, tedy právě ona obviňováníhodnost. Na jedné straně totiž může existovat viník či autor pochybení, který se omluví své oběti či veřejnosti, přijme vinu, případně se začne zasazovat o to, aby k podobným věcem už nedocházelo. Vedle toho může existovat viník, který se dopustil přesně stejného činu jako právě zmíněný kajícník. Na rozdíl od něho však svou vinu zapírá, případně obviňuje své oběti či kritiky ze lži.

Oba viníci jsou tedy zjevně stejným způsobem vinni. To, zda obviňování je na místě tváří v tvář oběma, však není úplně jisté. Tímto řečovým aktem totiž kladete důraz na jednu část nějakého životního příběhu. U popírače vlastní viny je toto počínání logické. Připomínáte mu část života, kterou se dotyčný snaží zakrývat. A možná také odhalujete, kým dotyčný stále je – někým, kdo je schopen takového a takového činu.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: „17. listopad nebyl.“ Filozofie jazyka popisuje nové trendy ve veřejném lhaní

Avšak u člověka, který pochybení uznal a žádné podobné činy už nepáchá, je připomínání jeho viny mnohem diskutabilnější. Žádnou skrývanou vinu neodkrývá, už odkryta a přiznána byla. A toto obviňování také nic neříká o tom, kým obviňovaný je – jelikož ten se už dávno stal někým jiným. Jednoduše řečeno, jde o přičítání viny, které je ve všech ohledech spíše plané.

Jak toto vše vztáhnout k debatám o prezidentovi? Zdá se, že jeho případ odpovídá popisu viníka či autora pochybení, který vše uznal, který se změnil, ale který je i tak běžným terčem obžaloby. Tento fenomén by samozřejmě bylo možné vysvětlit známým sloganem, podle něhož taková řeč nevypovídá mnoho o tom, kdo je jejím terčem, ale spíše o samotném řečníkovi. Ten možná chce tímto snadným způsobem vyjádřit nějaké své politické či morální postoje nebo jednoduše někoho poškodit. A právě v tomhle bodě je třeba dodat něco, o čem se zatím hovořilo méně.

Čtěte také

Tomáš Koblížek: Blesková nenávist v metru i na sítích. Jak chápat fenomén hit-and-run?

Zneužívání něčí nedávné minulosti jako zbraně proti němu nemusí být bez následků pro naši řeč o nedávné minulosti vůbec. Pokud se takové počínání stane normálním, může tato řeč začít znít podezřele i v případech, kdy je namístě onu minulost někomu připomenout. Vyjádřeno jednoduše, aféra kolem prezidenta už možná dávno není jeho aférou, jako spíše aférou určitého jazyka.

Jazyk, jímž mluvíme o svých novodobých dějinách, nyní běžně používaný k pouhému strategizování a kalkulu, by mohl brzy pozbýt svou důvěryhodnost. Uznejme, že tímto způsobem znehodnotit řeč, kterou k debatám o naší nedávné minulosti nutně potřebujeme, by jistě bylo citelnou ztrátou.