Magdalena Platzová: Květinářce v Záhřebu

Konfrontace se sebou samým jej znechutila natolik, že se rozhodl vrátit se předčasně do Švýcarska.

Tržnice Dolac v Záhřebu|foto:Magdalena Platzová

Návraty jsou vždycky náročné, ať už jsme na místech, kam se vracíme, prožili cokoli. Jako Rilke čelíme hlavně sami sobě, jací jsme byli a jací jsme. Pročesáváme stará místa a mezi zuby hřebene zachytáváme něco ze starých myšlenek a pocitů. A občas se minulost s přítomností protnou v záblesku, který dá smysl.

To se mi stalo při mojí nedávné krátké návštěvě Záhřebu. Chorvatsko, zvláště Dalmácie, odkud pocházel otec mého prvního dítěte, bylo pro mne vždy důležitým kusem světa. Mluvím i chorvatsky, nebo spíše srbochorvatsky, neboť moje zkušenost byla vždy ex-jugoslávská. Zahrnovala Lublaň, Sarajevo, Bělehrad a také Záhřeb, samozřejmě, kde jsem asi nejdelší dobu strávila před devatenácti lety, v ulici nazvané Medvedgradska.

Byt patřil nějaké staré paní, která se vystěhovala na ty dva nebo tři měsíce, co jsme tam s mým bývalým mužem, dvouletým synem a pejskem pobývali. Bylo to pro ni asi výhodné, podnájem platila filmová produkce a babička si mohla přivydělat.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sníh, nebo ne

Byt byl na úrovni ulice a když začaly teplé dny, nechávala jsem otevřená okna. Pod ložnicí bylo slyšet bublání zazděného potoka. Zažili jsme sníh i počátek jara. Každé ráno jsem se s kočárkem a psem vydávala na tržnici Dolac, pak jsem vařila, pak jsem uspala syna a zkoušela psát. Ale času na psaní nebo i čtení bylo málo. Byla jsem zahlcena mateřstvím, partnerstvím a tím materiálním životem, který se jevil jako nevyhnutelný. Jakýmsi pocitem bídy a osamělosti s tím vším.

V tlumených odstínech těch dní, na které vzpomínám ráda hlavně kvůli dítěti, bylo však i trochu jasných barev. Květiny. Kytice ve váze na jídelním stole. 

V horní části tržnice měla stánek prodavačka květin. Byla to dáma v nejlepších letech, s natupírovaným drdolem světlých vlasů. Jednou na mne zavolala, mávla, abych šla k ní. Vyměnily jsme si pár slov a pak mi vtiskla do ruky pugét. Nic za něj nechtěla.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Duchu, jsi tu?

Po pár dnech, když první květiny začaly vadnout, mi dala další. A tak to pokračovalo. Nevím, jestli věděla, jakou radost mi působí, ani jak si mne vybrala.

Měla jsem teď v Záhřebu, v sobotu dopoledne, pár volných hodin, vypravila jsem se tedy na Dolac. Záplava ovoce, zeleniny, květin, lidí; byl čas mimózy a skoro každý v ruce svíral žlutou kytičku. Vůbec jsem nedoufala, že by tam mohla být. Je to tak dávno.

Jenže pak jsem ji viděla. Zestárla, její drdol byl šedivý a nedržela se už tak královsky jako dřív. Ale byla to ona. Sestupovala proti mně po schodišti a táhla nějaký pytel, v druhé ruce držela růžovou krabici s nápisem Mimosa. Minula mne. Mám se za ní rozběhnout? Váhala jsem, pak jsem se za ní skutečně vydala, ale už byla dost daleko a něco mne drželo zpět.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Nikdo a Někdo

Pokračovala jsem v cestě až k ústí Medvedgradské ulice, dál ne. Nechtěla jsem se do minulosti nořit hlouběji.

Myslela jsem na to, že o dobru se učíme jen tak, když nám jej někdo s dobrým skutkem předá. Kdybych tehdy nezažila, jaké to je, dostávat květiny, když jsem je potřebovala, nevěděla bych, co může gesto štědrosti způsobit. Co může znamenat. Pro druhého.

Je mi líto, že jsem jí to nedokázala říct.