Nebezpečné známosti

Takovou jedinou knihou jsou například Nebezpečné známosti francouzského autora Choderlose de Laclos. Zná je kdekdo, ale bohužel spíš z filmového zpracování, třeba z Formanova filmu Valmont anebo z Nebezpečných známostí Rogera Vadima, kde hrál mimo jiné můj oblíbený spisovatel Boris Vian.

Je opravdu škoda zůstat jen u filmu: Nebezpečné známosti jsou román v dopisech, a mohly by sloužit jako předobraz celého žánru, tak mistrně jsou propleteni odesilatelé a adresáti, a tak minuciézně je sestaven celý příběh. Pro čtenáře zůstává ledacos k domyšlení: ne že by pisatelé dopisů nebyli otevření, to jsou možná až nadmíru, ale samozřejmě každý z nich vidí jednotlivé situace i příhody z vlastního úhlu, takže zdaleka není jisté, zda je líčí skutečně tak, jak se odehrály. A zůstává na čtenáři, aby si to přebral.

Román poprvé vyšel téměř neuvěřitelně dávno, v roce 1782, a vzbudil velký zájem. Česky měl vyjít poprvé již v roce 1914, ale úřady tenkrát překlad zabavily. V jistém smyslu není divu: dva hlavní hrdinové Nebezpečných známostí, vikomt de Valmont a markýza se Merteuil jsou osoby dost nevšední. Jejich oborem je svádění, které mají pečlivě propracované, a navzájem se chlubí svými úspěchy a stěžují se na neúspěchy, dávají si různé rady, obdivují jeden druhého a zároveň spolu soutěží. Jejich sobecký cynismus jakoby neznal hranic - dokonce i když se vikomt skutečně zamiluje, opustí svou svedenou oběť, aby se nestal otrokem lásky, kterou neuznává.

Po pravdě řečeno nedovedu odhadnout, nakolik Nebezpečné známosti vypovídají o tehdejší francouzské společnosti, a doslovy ke knize, které jsem si přečetla, mi v tom moc nepomohly. Mluví se v nich o lišících se mravech různých společenských tříd, o rozdílu mezi měšťanským a šlechtickým světem, ale mně to nějak nezní: věru nemám pocit, že by se cynismus omezoval na nějakou společenskou vrstvu. Spíš soudím, že jsou to doslovy poplatné komunistické době, kdy byl třídní původ tak veledůležitý.

Ožehavost tématu i příběhu - i když na konci jsou oba cyničtí protagonisté potrestáni - si zřejmě uvědomoval i autor, protože román je na počátku opatřen upozorněním, ze kterého stojí za to ocitovat aspoň větu. Údajný nakladatel tvrdí, že autor umístil román do devatenáctého století neprávem. Píše: "Řada osob, které uvádí na scénu, je totiž tak špatných mravů, že nelze předpokládat, že žily v našem století: v tomto století filozofie, v němž všeobecně rozšiřovaná osvěta učinila, jak každý ví, všechny muže velmi čestnými a všechny ženy velmi skromnými a zdrženlivými." Možná bylo devatenácté století skutečně stoletím filozofie. Možná je de Laclosův román vyumělkovaná konstrukce - ale jako každé geniální dílo nahlíží do hlubin lidské duše a nalézá v nich ledacos, čím se v té či oné míře zdaleka nevyznačují jen jeho hrdinové.