Miloš Rejchrt: Pomníky ano, sochy ne
„Stavět pomník cizí utlačovatelce národa vyznívá jako cynický výsměch humanistickým tradicím této země.“
Píše se v petici, kterou několik desítek Pražanů nedávno vyjádřilo nesouhlas se záměrem radnice Prahy 6 umístit v parčíku u Prašného mostu sochu Marie Terezie. Signatáři navrhují, aby místo rakouské císařovny byl sochou uctěn hrdina protinacistického odboje Václav Morávek.
Miloš Rejchrt: Ať jiní šťastní jsou

31. ledna 1785 se narodila Magdalena Dobromila Rettigová, autorka slavné Domácí kuchařky.
Přiznávám, že i mně by socha Marie Terezie vadila, nehlasoval bych ale ani pro sochu Morávkovi. Po zkušenostech 20. století bychom měli být obezřetní a raději nestavět sochy nikomu. Význačný myslitel Karl Popper v roce 1943 napsal: „Musíme se zbavit zvyku uctívat velké osobnosti. Velké osobnosti se mohou dopustit také velkých chyb.“ Ano, kult osobností je zbytečný, ne-li přímo škodlivý.
Není ale zbytečné udržovat v paměti činy či dílo, které v minulosti někteří naši předchůdci vykonali a za něž jsme vděčni dodnes.
Statečný boj Václava Morávka zapomenut není. V Praze u Prašného mostu tři hrubě opracované kamenné kvádry symbolizují žulovou pevnost tří legendárních odbojářů, přezdívaných „Tři králové“. Před prostředním kamenem stojí deska s nápisem: „Zde padl v boji s gestapem 21. března 1942 hrdina a štábní kapitán Václav Morávek, narozený 8. srpna 1904.“
Miloš Rejchrt: Švýcarský příklad

„Budeš dychtit po svém muži, on ale bude nad tebou vládnout.“ Tak promluvil Bůh k Evě těsně před tím, než ji i s Adamem vyhnal z ráje.
Tento pomník se povedl. Neuctívá osobnost padlého hrdiny, ale upomíná na jeho čin. Jestli byl tento člověk příkladný ve všem, tím se nemusíme zabývat a nepotřebujeme to vědět. Pro nás je důležité, že ve věcech, které se týkají nás všech, se zachoval příkladně: věren přísaze, kterou složil jako voják Československé republiky, vytrval v boji proti německé nacistické totalitě až do konce.
Sochy všelijakých maršálů, generálů, generálních tajemníků či císařů a prezidentů svádějí k tomu, abychom jim přisuzovali i zásluhy, které nemají a fascinováni jejich velikostí, od jejich nepovedených počinů a leckdy i zločinů odhlíželi.
Určitě i králům a císařům se při výkonu jejich vladařského řemesla někdy něco povedlo. Např. zavedení povinné školní docházky pro chlapce i dívky v rakouském mocnářství byl podnik zdařilý. Marie Terezie to ovšem roku 1774 všechno sama nevymyslela, na zásadních bodech školské reformy i na realizačních detailech pracovali jiní.
Miloš Rejchrt: Dočasný kůň a věčný jezdec

Jednoho dne se v dolní části Václavského náměstí objevila jezdecká socha.
Úspěch se dostavil, v roce 1900 v rakousko-uherské monarchii bylo v roce 1900 jen asi 4-5 procent šestiletých a starších Čechů negramotných, Němců však 7 procent. I tento údaj dokazuje, že školská reformu Marie Terezie českému národu rozhodně neublížila.
Není ale třeba stavět císařovně sochu v nadživotní velikosti, však i školní docházka by byla málo platná, nebýt učitelů, kteří na českém venkově i v českých městech obětavě a dobře učili a učí i snad dnes. Zavedení povinné školní docházky by si nějaký důstojný památník určitě zasloužilo, ale nejlepším památníkem, zohledňujícím i zásluhy habsburské císařovny, budou kvalitní české školy.
A kdyby ty bezmála 4 miliony, které má stát socha Marie Terezie, vyplatila radnice Prahy 6 jako jakousi tereziánskou prémii nejlepším učitelům v této městské části, určitě by v tom nikdo neshledal cynický výsměch humanistickým tradicím této země.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka


Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.