Miloš Rejchrt: Dočasný kůň a věčný jezdec

Jezdec s kopím se na ní vyjímal stejně vladařsky jako na slavném sousoší Myslbekově, jenom ten jeho kůn byl jakýsi divný, neboť chcíplý, s jazykem vyplazeným, a kníže seděl té mrtvole na břiše. Pamatuji, že kolemjdoucí byli většinou zaražení. Jedna žena z lidu pravila nevěřícně „ale tohle bylo přece tam" a ukázala rukou směrem k Muzeu. Vedle stojící občan  ji uklidnil slovy „nebojte paní, ten tam pořád je“.

Umělci Davidovi Černému se před bezmála dvaceti lety povedlo, co zamýšlel. Jeho plastika mnohé šokovala a vyvolala urputné spory o svatého Václava jako takového. Možná přispěla k tomu, že parlament tehdy sice odhlasoval datum 28. září jako státní svátek, ale zmínku o knížeti Václavovi raději vynechal, a tak máme v kalendáři nezvykle znějící „Den české státnosti“.

Miloš Rejchrt: Hezky česky zvonil zvon

Zvoní zvoní zrady zvonČí ruce ho rozhoupalyFrancie sladká hrdý Albiona my jsme je milovali

Bylo to nouzové řešení, ale přijatelné, vždyť státní svátek by měl být jakousi narozeninovou oslavou, jakou nabízí například datum 28. října. Toho dne v roce 1918  se zrodil nový nadějný stát a my mu každoročně přejeme hodně štěstí sil a dlouhá léta. Sotva ale může být důvodem k oslavě, že 28. září kdysi dávno zamordoval bratr bratra. „Den státnosti“, ten se slavit dá, vždyť státnost podle jedné výstižné definice je „tíhnutí občanů ke státu jakožto ke svému“.

Pod sochou svatého Václava byl před sto lety vyhlášen samostatný československý stát a občané tehdy prokázali, že k němu tíhnou. Svědčí o tom depeše pražského vojenského velitelství do Vídně z 28. října, kde stojí, že „v Praze jeví se vyhlášení práva stanného technicky nemožným, neboť není možno plakátovati a veřejně je vyhlásiti“. Inu, bylo tehdy na václavským Václaváku příliš mnoho člověků čas oponou trhnul. Je to zajímavé, když se něco důležitého děje, spěcháme k soše pod Národním muzeem, a tam prožíváme, že nás spojuje něco těžko pojmenovatelného, ale silného.

Miloš Rejchrt: Žádný Karel nebyl dokonalý

Kdo je Karel, ten se má. Patří mu netoliko Karlův most a Karlovy Vary, ale též Králův Dvůr, Královské Vinohrady, ba celé Království české. Panovnický titul „král" je totiž mírně upravené germánské jména Karl. Naše dávné předky natolik zaujal mocný franský panovník Karel Veliký, že jeho osobním jménem začali označovat držitele vrcholné politické moci vůbec.

Už ve 12. stol. se objevila úžasná státoprávní vize, kterou potvrdil později i otec vlasti Karel IV., že svatý mučedník kníže náš je nyní v nebi nad námi, je nesmrtelný a jeho vláda nad českou zemí je věčná. Znamená to, že žádné pozemské uspořádání tu není na věčné časy a nikdy nijak. Tato země nepatří těm, kdo nám, čeledi svatého Václava, dočasně vládnou, neboť jejím dědicem věčným je on, kníže náš.

Všichni v moci postavení jenom na chvíli spravují, co jim bylo svěřeno. Když dobře spravují, v souladu s ideály vévody české země, buď jim sláva a čest. Když mizerně, tak je vyměníme. 28. října před sto lety lid pod pomníkem svatého Václava vyměnil císaře za prezidenta. Dějiny se pohnuly, ale svatý Václav zůstal tam, kde má být.

Černého živý jezdec na mrtvém koni byl přemístěn do pasáže paláce Lucerna. Zavěšen tam nad hlavami chodců, už jen málokoho pohoršuje. Snad ale alespoň někomu připomene, že mnohé z toho, co naše naděje nese nebo neslo, už zahynulo nebo zahyne, ale to, k čemu vzhlížíme, trvá věčně.