Miloš Rejchrt: Ať jiní šťastní jsou

Magdalena Dobromila Rettigová (kolem roku 1840)
Magdalena Dobromila Rettigová (kolem roku 1840)

31. ledna 1785 se narodila Magdalena Dobromila Rettigová, autorka slavné Domácí kuchařky.

Velký ohlas mělo i její menší dílo „Kafíčko a vše, co je sladkého“. Rettigová však svůj spisovatelský úspěch prožívala s trochou hořkosti. Psala totiž i povídky a poezii, záhy ale zjistila, že „více lidu se shání po dobrém obědě než po nejkrásnější básni“. Deziluze a zklamání ji provázely po celý život.  

Po narození syna Josefa si zaveršovala, že „není větší slasti jako šťastnou matkou být a své milované vlasti zase Čecha porodit“. Této slasti se jí dostalo jedenáctkrát, ale jen tři z jejích dětí se dožily dospělosti, přičemž syn Karel na své rodiče totálně zanevřel a oni na něj také.

Miloš Rejchrt: Švýcarský příklad

násilí - sexuální násilí - znásilnění - domácí násilí

„Budeš dychtit po svém muži, on ale bude nad tebou vládnout.“ Tak promluvil Bůh k Evě těsně před tím, než ji i s Adamem vyhnal z ráje.

Ve zralém věku Rettigová napsala, že už před třiceti lety měla skočit ze skály, neboť to by byla okamžitá smrt, zatímco „v manželství znenáhla, tak jako by jen denně, jediným špendlíkem upíchnutý, člověk umůčen umírá.“

To umírání ovšem byla básnická nadsázka. Upíchnout k nehybnosti se Rettigová nenechala. Hospodyňské dovednosti a rady do života poskytovala nejen literárně, ale i při domácích besedách, výletech a posezeních stovkám mladých lidí. Jim i nám všem zanechala recept, jak zacházet i s vlastním neštěstím: „Když již pro mne všecka radost pohřbena, všecko štěstí zakopané, tedy ať se jiní radují, ať jiní šťastni jsou.“

Své osobní náhradní štěstí nacházela v kuchyni. Se surovinami i nádobím se mazlila: bílé pečivo nejsou žemle, ale žemličky, kastrol je kuthánek. Něžný vztah měla i k  jíštičce, míchanince, amoletkám, ba i k prasátku. Hrála si s pokrmy i s jazykem, a povzbuzovala k této kreativitě své okolí. Nikdy ovšem nepřekročila jasné vymezení rolí: tu vedoucí má muž, zatímco žena muži vaří, všelijak ho obsluhuje a doplňuje. 

Miloš Rejchrt: Dočasný kůň a věčný jezdec

David Černý: Kůň

Jednoho dne se v dolní části Václavského náměstí objevila jezdecká socha.

Ve svých devatenácti letech se s Rettigovou osobně seznámila Božena Němcová. Ta později dospěla k  radikálně jinému pohledu na úlohu ženy ve společnosti.

„Nevědomost ženy je bič, jejž muž sám na sebe pletl! Žena musí být spolupracovnicí, žena musí být povýšena na stolec panovnický vedle muže,“ napsala Němcová. Jinak viděla svět a jinak žila než o generaci starší Rettigová. Když se ale v roce 1847 dozvěděla, že ji přátelé chtějí uctít vydaním litografovaného portrétu, odmítla to, a navrhla za sebe náhradu: Magdalenu Dobromilu Rettigovou, před dvěma roky zesnulou.  Velké duše umějí být vděčné za to, co od koho přejaly, i když to pak rozvinou po svém.

Mezi postavy, které pohnuly našimi národními dějinami a ovlivnily i nás, patří Němcová i Rettigová. Však i dnešní děti jedou o prázdninách k babičce, nikoli k bábě. Možná ale i mazlivé zdrobňování potravinářských surovin v pořadech o vaření i v obecné mluvě se rozšířilo i díky tomu, že už jsme na ně připraveni oblíbenou literaturou z 19. století. A až si dáme ranní kafíčko, k němu snad i žemličku s nějakou tou míchaninkou, užijme si té chvíle drobného štěstí, která nám ze srdce přála nepříliš šťastná to žena, Magdalena Dobromila Rettigová.