Martin Bedřich: Nečekané setkání na Drákulově hradě

Ale pak je i druhá možnost, totiž když si nějaké literární dílo určité místo natolik přisvojí a ovládne ho, že zde naopak brání vidět víc. Právě s takovými úvahami jsem vjížděl do Transylvánie, nebo také Sedmihradska, pamětliv slov dopisu: „Milý příteli, buďte vítán v Karpatech. Netrpělivě Vás očekávám... Doufám, že cesta uběhla příjemně a že se Vám pobyt v mé krásné zemi bude zamlouvat. – Váš přítel Dracula.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Co má dělat literatura?

Zvláštní charakter a krásu Sedmihradska nicméně plně nevystihuje ani Stockerův gotický román, ani třeba u nás tak kultovní Karpatské hry Miloslava Nevrlého, zaměřené čistě na přírodu.

Dojem z Transylvánie je dán především kombinací dlouhé kulturní historie zasazené do velkoryse formované krajiny – když hory, tak vysoké a rozsáhlé, když zvlněné pláně, tak táhnoucí se až za horizont, když města, tak se základy v římských táborech legionářů, když vesnice, tak založené dávno ve středověku německými osadníky z dalekého Saska a Durynska, které sem jako vábení krysařovy píšťaly přivedla vidina nového začátku (ne náhodou právě sem zavedl podle jedné z verzí hamelnské děti tajemný pištec).

Vrstevnatost, zlomy a překryvy, amalgám kultur, jazyků, stylů, náboženství. Žádný most mezi Západem a Východem, ale „krvavé země“ středověku a raného novověku, vydávající navzdory tomu, anebo právě proto, klenoty v podobě městeček jako Brašov, Sibiň, Alba Iulia nebo Segešvár.

Čtěte také

Martin Bedřich: Horká vana

Jedním z míst, kde představy narážejí na realitu, jež nicméně předčí očekávání, je hrad Bran. Strohá, sveřepá pevnost na jihovýchodě Transylvánie bývá ztotožňována s drákulovským příběhem, ačkoli každý čtenář románu ihned pozná, že má k popisům v knize víc než daleko.

To nicméně nebrání bezskrupulóznímu turismu, aby z něho udělal atrakci prvního řádu, se vším balastem, až je to vlastně zvráceně úsměvné. Myslím na zápisky Jonathana Harkera: „Na mou otázku, zda znají hraběte Draculu a zda mi něco můžou říct o jeho zámku, se oba pokřižovali a prohlásili, že nevědí vůbec nic, a prostě odmítli mluvit dál.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Pravěké vanitas?

Hrad Bran je ovšem ve skutečnosti místem setkání s někým úplně jiným. Nikoli s nemrtvým upírem (kterého přímo na místě z nezbytí reprezentuje místnůstka s aranžovanou figurínou), ale paradoxně s pozoruhodnou ženou – poslední rumunskou královnou Marií, rozenou jako princezna z Edinburghu. Tato vnučka britské královny Viktorie se dynastickými propletenci stala manželkou rumunského následníka trůnu, takže po šťastných letech strávených v Kentu, na Maltě nebo v Bavorsku přišla na konci 19. století do Rumunska.

Jak píše ve svých pamětech, nepřekvapivě se v nové zemi, kde „cesty jsou příliš prašné a pláně příliš nekonečné“, cítila nejprve „trochu cizí“. Postupně jí však skutečně přirostla k srdci, zvláště po tragédii první světové války, kdy se se zkoušenou zemí zcela ztotožnila. Právě v té době se usadila v dosud opuštěném hradě Bran a vytvořila z něj své útočiště, zvláštní sídlo emancipované, silně umělecky založené a kulturní dámy evropského Západu, nyní však už vrostlé do osvojené kultury evropského Východu.

Čtěte také

Martin Bedřich: Návštěva spícího domu

Ze stránek pamětí vystupuje Marie jakožto žena neúnavné zvídavosti, malířské obraznosti a blouznivé odhodlanosti, neustále v sedle svého koně, kterého štve třeba celý den, aby spatřila západ slunce u zřícenin zapadlého kláštera kdesi v horách nebo aby navštívila chatrče vesničanů někde v deltě Dunaje.

„Drákulův hrad“ tak nakonec není potvrzením nějakých popkulturních stereotypů, ale naštěstí příležitostí poznat někoho, kdo ony protivné a občas i nebezpečné stereotypy o „východní Evropě“ nabourává. Je to užitečné pro nás, je to jistě dobré pro Transylvánii – a je to určitě nejlepší pro Drákulu, jehož skutečný hrad se stále ještě tyčí nepoznán tam kdesi na skalnatém ostrohu nad hustými karpatskými lesy u Borgoského průsmyku.