Martin Bedřich: Pravěké vanitas?
Byl to takový ten den blbec: řada úkolů a nečekaných starostí, náhlé jobovky, náročná jednání s nijak příjemnými lidmi. Navíc jsem se musel uprostřed práce rychle otočit doma kvůli nějaké povinné technické kontrole, ty kominíky jsem propásl, ale naštěstí je chytil před domem, když už nasedali do auta, to vše kvůli minutě na štaflích s baterkou.
Dost mimo své zvyklosti jsem se pak zastavil v jednom malém tureckém bistru za rohem, abych konečně hodně odpoledne něco snědl a nabral síly pro zbytek dne, navíc narozeninového.
Čtěte také
V prázdném bistru hrála pozoruhodně emočně vypjatá výtahová hudba, na plazmové obrazovce nad pootevřenými dveřmi do kumbálu se v nekonečné smyčce líně přelévaly detailní záběry na nejrůznější barevné opeřence poskakující po větvích stromů, na stěnách velkoformátové fotky západu slunce v Benátkách a někde na Manhattanu.
Čekal jsem na falafelový kebab, usrkával kolu z plechovky, klouzal zrakem po vší té absurdní nádheře visící v podivném bezčasí prodchnutém syntetickými tóny a už poněkolikáté v oněch dnech jsem se v myšlenkách vracel k jedné zkamenělině.
Čtěte také
Ostrorepi jsou vodní členovci, vypadají trochu jako koňská podkova s ocasním trnem, zkrátka tak nějak archaicky. A není divu, za posledních několik stovek milionů let se příliš nezměnili, takže se o nich mluví jako o živých fosiliích. U německém Wintershofu v západním Bavorsku došlo před nějakými 145 miliony lety k tragické události.
Zřejmě během velmi silné bouře byl jeden takový ostrorep spláchnut ze svého domovského prostředí do solné laguny, v níž se začal dusit. Jelikož měl ale tuhý kořínek, nepadl na bahnité dno mrtvý jako jiní, ale z posledních sil se zde ještě táhl klikatou cestou dlouhou skoro 10 metrů, zanechávaje za sebou otisky nožek a ocasu, než padl a zemřel. V roce 2002 se v jemném vápenci podařilo odkrýt celý tento „pochod smrti“, na jehož konci je krásně zachovaná zkamenělina nešťastného klepítkatce.
Čtěte také
Prohlížím si v mobilu detaily vápencového bloku, vrypy, které zanechaly jeho drápky, stopy marného zápasu o život, skutečné zátiší hlásající memento mori nebo vanitas. Miliony let starý děj, jemuž jsme tak výmluvně vystaveni, šílená osamělost posledních chvil malého tvorečka, jemuž vrací život právě až naše lidská zvědavost, ve své efemérnosti podobně marná a nicotná.
Vzpomínám na nedávný výlet do Nové Paky, centra českého spiritismu počátku 20. století, ale také místo nálezů pozoruhodných pravěkých zkamenělin na jedné straně a pro region typických achátů na straně druhé. Nějak se mi to vše propojuje a vytváří ne zcela uchopitelný amalgám.
Čtěte také
Jak souvisí východočeské blouznivectví, ta originální syntéza různých duchovních tradic stmelená specifiky drsného podhorského kraje, se zkušeností čarokrásných výjevů, které se objeví při rozbití nevzhledné achátové pecky? A jak s tím, když se v rozštípnutém vápenci odhalí zkamenělina pravěké ryby, mloka nebo stromové kůry? Je možné zůstat neteční k tajemstvím, která jsou miliony let schována před zraky světa, ale přitom po nich šlapeme? Není poznávání jakéhokoli druhu nikoli výsadou určitých výjimečných lidí, ale naopak povinností všech, kteří teprve tak dotvářejí velkolepý projekt života zde, na naší planetě, v celém vesmíru?
Prohlížím si znovu stopy posledních krůčků malého ostrorepa a opravdu si nemyslím, že bych právě tím dal nějaký smysl jeho dávné smutné smrti. To spíš on pobídl něco ve mně. A konečně mi nesou ten narozeninový kebab.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
