Martin Bedřich: O jednotě

Je zajímavé, jak silnou hodnotou může jednota být. Z Jiráskových Starých pověstí českých si pamatuju na scénu se Svatoplukovými pruty, které měly ukázat, jak je jednota bratří nezlomná.

Čtěte také

Martin Bedřich: Začarovaná země

A není asi náhoda, že podobný svazek prutů se od dob starého Říma nazýval fasces a souvisí s pojmem fašismus. V lidské společnosti se jednota často spojuje s mocí, rozdělené království bylo vždy náchylnější s porážce. Ale stejně tak je prastarou pravdou, že právě různost je tím podstatným principem, který ozdravuje, přináší novou krev a mízu, brání ustrnutí a zkostnatění.

Smrková monokultura je slabší a zranitelnější než smíšený les, víme už dlouho i z bezprostřední zkušenosti. Ale co tedy s tím? Jedna říše, jeden lid, jeden vůdce? Nebo idealizované a špatně pochopené multikulti? Nejsme snad u kvadratury kruhu? Jednota v různosti, co by to tak asi mělo být?

Řekl bych, že důležité je očistit ideu jednoty od nebezpečného balastu, který především znemožňuje její skutečné prožívání. Tím balastem myslím ahistorické představy o tom, jak dřív bylo líp, jak věci fungovaly, jak se v minulosti na jednotě úspěšně stavělo (křesťanská Evropa, masarykovská první republika, idylický protikomunistický disent apod.), a jen dnes ji rozbila liberální, zindividualizovaná společnost.

Čtěte také

Martin Bedřich: Hlas

Domnívám se, že důležitým zdrojem naší představy o jednotě – byť pro většinu asi zapomenutým – je novozákonní líčení jednoty prvních křesťanů. Opakovaně se zde objevuje apel „buďte jedno“, stejně jako vyprávění o tom, jak byla komunita „jedno srdce a jedna mysl“. Tento v zásadě existenciální prožitek se však dá snadno zneužít, zvlášť když existenciální moment nahradí potřeba budování mocenských struktur.

Zapomíná se přitom, že ona křesťanská jednota je v samotných Skutcích apoštolů líčena trochu plastičtěji, nezamlčuje názorové a jiné spory, které i zde vznikaly. Třeba v závěru 15. kapitoly čteme otevřené přiznání, že se Pavel a Barnabáš na cestě tak strašně chytli, že se museli rozejít a každý pokračoval jiným směrem. Přesto bylo jejich úsilí společné.

Jednota nemůže být stav, ve kterém bychom si přáli už být natrvalo, byť to vypadá lákavě a pohodlně. V tomto smyslu sjednocuje jen smrt. Jednota musí být dynamická, musí to být ve skutečnosti pohyb ke společnému úběžníku – k pravdě, dobru, spravedlnosti.

Čtěte také

Martin Bedřich: O jedné staré intuici

A z principu proto musí být jasné, že reálných cest a cestiček bude v tomto společném směřování bezpočet. Cestování všech jedním letadlem může skončit velkou tragédií, putování v zástupu není žádná radost.

Pokud chce někdo sjednocovat, měl by být především schopen přesvědčit, že umožní každému, aby mohl jít svou cestou, a měl by jako maják ukazovat tam někam za horizont, kam bychom všichni rádi došli. Jednota nemůže být v deklarovaném řešení, ale ve společně zakoušené svobodné možnosti řešení stále hledat. To je zároveň neoddělitelně spojeno s důvěrou, která umožňuje rozlišit, jestli je nějaký dočasný stav spíše dobrý, anebo ne.

Ani důvěra nemůže být záminkou k pasivitě a odevzdanosti, „slepá důvěra“ není ctnost. Ale může být pojivem, které brání rozkladnému kverulantství. Spojovat tedy znamená také posilovat důvěru, tedy kritickou schopnost vidět i to dobré, nikoli jen to zlé. To vše jako zdroj síly k dalšímu postupu, hledání, přetváření.

Čtěte také

Martin Bedřich: Podzimní zahradnictví

Svých plných možností jako lidé, občané, společnost, národ nikdy nedosáhneme, na to je kolem nás rozeseto příliš mnoho zla. Mnoho potenciálu ale ztrácíme zbytečně tím, že se neustále zbytečně vracíme, točíme se v kruhu, obsedantně opakujeme ty samé špatné postupy. Bohužel jsme už zároveň dost pokročilí na to, že si to určitým způsobem uvědomujeme, vidíme se v zrcadle dějin a tato naše neschopnost nás deptá. I v tom cítím obrovský potenciál dobře uchopené myšlenky jednoty – dokázat nahlédnout společnou minulost a skutečně se jí nechat posunout dál.

Jak se blíží prezidentské volby, jsem stále zvědavější, jak se s otázkami jednoty, důvěry a hledání společného dobra protnou. Je čas spojování, i čas rozdělování. Doufám, že teď nastává spíš ten čas první.