Martin Bedřich: O jedné staré intuici

Jacques Lacarrière, francouzský klasický učenec, esejista a kritik o nich v 70. letech napsal slavný esej Gnostici (česky Malvern 2022), předmluvu k jeho anglickému vydání mimochodem napsal Lawrence Durrell, autor Alexandrijského kvartetu. Lacarrière gnostiky vášnivě obhajuje, jsou pro něj těmi, kdo skutečně prozřeli a nenechali se udolat jakýmkoli establishmentem.

Čtěte také

Martin Bedřich: Podzimní zahradnictví

Píše o nich: „Jde o to, že tyto muže miluji, miluji ticho, v němž se toužili rozplynout, navíc mě těší zjištění, že i dnes existuje podobná vnímavost či naladění, podzemní proud, který se je snaží znovuobjevit a pokračovat v jejich díle.“ Gnóze pro něj nezanikla jako časově ohraničený fenomén pozdní antiky, je pro něj ponornou řekou dějin, stínem oficiálního výkladu světa, jenž se stále hlásí o slovo.

Jaká je podstata gnóze? Především přesvědčení o principiální marnosti a zkaženosti našeho světa. Ten je od podstaty zlý a špatný a jedinou cestou je ho popřít, opustit, vyvléci se z něj. Všechny další aspekty jsou vlastně od této základní premisy odvozené – představa o zlém a krutém bohu stvořiteli, nesmiřitelná dualita dobra a zla, nenávist k tělu, hmotě i společenským strukturám… Není třeba velkého úsilí, aby si člověk uvědomil, jak tyto tendence procházejí dějinami.

Čtěte také

Martin Bedřich: Domy odjinud

Nespokojenost se světem, pocit naprosté odcizenosti od společnosti a lidí vůbec, touha radikálně se vyvléci z okovů, které jako by nás stahovaly k zemi, zatímco bychom sami chtěli letět někam vysoko… Nebyl to motor mnoha umělců, excentriků, filozofů, básníků? A není dodnes? Není ostatně sžíravý vnitřní pud k hledání pravdy, potřeba strhávat falešné masky okolního světa, balancování nad propastí sebezničení ve snaze dosáhnout pramene skutečného poznání něčím, čím se v bezpečné pozici čtenáře nebo diváka rádi kocháme, protože přitom tak dobře šimrá v žaludku?

Lacarrière má jasno: „Otázka, proč se lidé po tolik staletí shromažďují, aby něčemu řekli NE, je stále živá.“ Tedy ano, tou základní otázkou (nejen vrcholně filozofickou, ale v podstatě úplně praktickou) je, zda světu a své existenci v něm řekneme spíše ano, anebo ne. Důsledky toho jsou ovšem zásadní. Frustrace mnoha lidí, které sledujeme dnes a denně v médiích i kolem sebe, jistě nejsou dané jen aktuálně nejistou situací. Odrážejí mnohem hlubší dilemata a dramata.

Čtěte také

Martin Bedřich: Hlas

Fakt, že stoupence nejrůznějších konspiračních teorií o lžích a spiknutích a členy antisystémových hnutí netvoří jen nevzdělaní, neúspěšní lidé na okraji, ale stejně tak lidé vzdělaní, hloubaví, neklidní, kterým skutečně jde o poznání toho, jak věci jsou, mě vede k mnohem hlubším úvahám. Kde se doopravdy rozevírají nůžky porozumění mezi lidmi?

Stará gnostická intuice říká, že svět není tím, čím se zdá být, že je jen falešnou, zlou slupkou, kterou je ale možné díky skrytě předávanému učení (rozuměj: těm správným, ale zamlčovaným informacím) prokouknout a odvrhnout. To je přece i dnes tak hmatatelný postoj těch, kteří nevěří ničemu z toho, co se kolem nich říká a jak se o věcech referuje, a argumentují způsobem, který by bylo neuvážené jen tak shodit ze stolu.

Nejsem gnostik, i když mě v mnoha věcech zajímají. Jsem z těch, kteří věří tomu, že svět je více dobrý než zlý, spíše pravdivý než falešný, v lidech i společnosti chci vidět víc dobro, pozitivní inspiraci a vzory než naopak. Ale tím usilovněji přemýšlím, jak tuto intuici obhájit – před sebou i před těmi, kteří ji nesdílejí. Jak žít a pracovat, aby se ten podezřelý svět stával více dobrým a třeba ještě lepším.