Martin Bedřich: Fajn chlap

Feynman ale dalece překračuje obvyklý obraz geniálního fyzika a matematika. Byl to především člověk zcela oddaný vášni pro poznávání.

Čtěte také

Martin Bedřich: O jednotě

Jeho paměti, které jsou nejen zdrojem informací o vědeckém životě ve 20. století, ale také skvělou humoristickou literaturou, představují chlapíka, kterého všechno zajímá, od mládí se vrtá v rádiích a ledacos sestavuje, zkoumá hranice snu a bdění, střílí si ze všech okolo (na univerzitě třeba partě šprtů v noci tajně vysadil z pantů a schoval dveře od jejich studovny, kam se ostentativně zavírali, aby je nikdo nerušil), baví se otevíráním zamčených trezorů, bubnuje a část svých důležitých objevů začal v kantýně, kde ho zaujal problém do vzduchu vyhozeného talíře, který rotoval a různě se nakláněl.

V souvislosti s Feynmanem koluje anekdotických historek bezpočet. Zvlášť se mi líbí tato: Když se měli ve čtyřicátých letech přesunout špičkoví vědci z univerzity v Princetonu do nově budovaných laboratoří v Los Alamos u města Albuquerque, aby zde tajně pracovali na výrobě atomové bomby a stihli to dřív než nacisté, někoho rozumně napadlo, že by bylo podezřelé, kdyby si najednou všichni fyzici kupovali lístky na vlak do stejného místa v poušti. Proto cestoval každý jakoby někam jinam.

Čtěte také

Martin Bedřich: Začarovaná země

Když to Feynman viděl, řekl si, že on si tedy může naopak koupit jízdenku přímo do Albuquerque, když tam nikdo jiný nejede. Když řekl svůj požadavek u přepážky, zaměstnanec drah nezklamal: „Takže všechny ty bedny přístrojů, které se tam už několik týdnů posílají, jsou vaše?“ Není nad promyšlené utajení!

Ta historika ale vedle vojenské absurdity obsahuje ještě jeden aspekt. Když se dlouho chodí kolem horké kaše, kaše uprostřed vystydne a není k jídlu. Feynman byl člověkem, který svým založením odmítal zdvořilostní tanečky, vytáčky, strategické hry, ale pokud šlo o posouvání hranic poznání, šel ihned po podstatě. Za to si ho také mnozí cenili. Jiný vážený nobelista, Niels Bohr, vzpomíná: „Feynman je snad jediný člověk, který se mi nebojí něco říct. Když přijdu s něčím uhozeným, tak mi to poví. Až budeme příště chtít o něčem diskutovat, tak nemá cenu chodit za všemi těmi lidmi, co na všechno říkají ano, ano. Seženeš mi rovnou toho chlapíka a probereme to nejdřív s ním.“

Čtěte také

Martin Bedřich: O jedné staré intuici

Vypráví se, že Feynmanovo zaujetí světem a jeho poznáváním mělo svůj počátek už v dětství, kdy doma hráli např. hru na to, že na Zemi přistanou Marťani a snaží se pochopit, co se zde děje. Dívat se na zdánlivě banální každodenní jevy očima mimozemšťana, snažit se je vidět zcela nově, bez iluze toho, že jsou přece jasné – to je základ nejen přísně vědeckého pohledu, ale řekl bych, že i pohledu kohokoli, kdo nechce svůj život promrhat v povrchnosti.

Když došlo v červenci 1945 ke zkušebnímu odpálení první atomové bomby v poušti v Novém Mexiku, byl Feynman se skupinkou vědců v autě jen pár kilometrů daleko. Všichni si předtím podle instrukcí nasadili černé brýle. Pouze Feynman usoudil, že s nimi nic pořádně neuvidí a že nebezpečné záření by snad mělo pohltit samotné sklo vozu, takže si je nevzal. Jako jediný tedy pozoroval krásu a zároveň obludnost jaderného výbuchu nezkresleně a v plných barvách. Prostě frajer!