Martin Bedřich: Horká vana
Když jsem byl malý, bylo jednou z velkých atrakcí návštěvy z prarodičů koupání ve vaně – doma jsme totiž měli progresivně sprchový kout. Pamatuju si na zvláštní, jinou vůni koupelny ve starém činžáku, na to, jak se celá rozdrnčela, když jel výtah, ale hlavně na ten slastný pocit, když jsem se celý potopil do horké vody, cítil, jak mi vtéká do uší, plní hlavu tím nezaměnitelným šumem, zalévá svou uspávající mocí.
A velmi dobře si pamatuju na hru, kterou jsem hrál – představoval jsem si, že jak pod vodou zadržuju dech a už už nemůžu a měl bych se vynořit, najednou zjistím, že vlastně můžu dýchat, že ve skutečnosti mám schopnost dýchat pod vodou.
Čtěte také
Šlo o ten chvilkový pocit nečekaného prozření, že něco umím, můžu, dovedu, že se přede mnou otevírá nějaký nový rozměr možností, o nichž jsem dosud nevěděl. Někdy se mi ten stav dodnes vrací ve snech.
Zpětně chápu, že to vlastně bylo takové platonské. Nespokojit se s nějakou zdánlivou daností věcí, hledat v sobě, resp. rozvzpomínat se na své původní určení, na své schopnosti, které souvisí spíše s hvězdami než s hlínou. Pak jsem si na tyto své hry vzpomněl třeba tehdy, když jsem četl fiktivní autobiografii Lobsanga Rampy Třetí oko, kde popisuje, jak mu tibetští mniši pomocí jakési vývrtky otevřeli na čele další oko, aby mohl vidět lidskou auru.
Čtěte také
Jaké to asi je, zjistit, že má člověk další smysly, o kterých dosud vůbec nevěděl? Nakonec je to asi i princip současného biohackingu, poznání, že toho se svým tělem zmůžu mnohem víc, než jsem si myslel – a nejde přitom o nějaké šarlatánství nebo hazard, ale obyčejné a důslední poznávání sebe sama a posouvání hranic, které mi obvykle nastavil někdo úplně jiný.
Uvědomuju si, že podobně vnímám třeba náboženství. Víra pro mě nikdy nebyla spojená se strachem před nějakou nadzemskou autoritou nebo smlouváním o benefity, které bych potřeboval. Byla velmi přirozeným vyústěním vnitřního pocitu, že se mi nabízí něco mimořádného, že jsem schopen přesahu, který chci poznávat, zkoumat, za kterým chci jít a jenž mě obohacuje.
Čtěte také
Vždy to souviselo s tím, že se mi něco dává, že se mi otevírají nové a nové dveře, ne s pocitem, že o něco přicházím, že se něčemu musím nuceně podvolovat. Někomu jsem to neobratně popisoval, jako když se z černobílého světa stane barevný nebo z 2D filmu 3D.
Celé dějiny člověka provází ona tajemná intuice, že toho můžeme mnohem víc, než jak to vypadá, že je svět přes všechny své nedokonalosti místem, kde se může odehrát něco velkého. Lidé sní o superschopnostech, které stačí probudit. Jedni se upínají k technologiím, jiní k šamanským praktikám. Někomu „stačí“ psychoterapie, díky níž se konečně zbaví sil, které ho dlouho nevědomě svazovaly, anebo prostě poctivé hledání dobré cesty, během níž je člověk sám sebou překvapen, jak se vyvíjí a jaké plody zanechává.
Čtěte také
Mnozí lidé jsou zkrátka nějak posedlí syndromem platonské jeskyně, z níž by chtěli uniknout (asi jako z Matrixu), nebo snad představou larvy, která touží po tom, že se konečně zakuklí a bude z ní ten slibovaný motýl.
Myslím, že vše, co nás nějakým takovým způsobem udržuje v bdělosti a pohybu, je v pořádku. Jen se ta trýzeň z potřeby být jiným nesmí stát jinou formou nesvobody, nebo dokonce násilím na sobě či jiných. Nejintenzivnější duchovní zážitky pro mě byly vždycky spíš jako ta vana horké vody, do které se člověk ponořil – a najednou zjistil, že pod tou vodou může klidně dýchat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
