Martin Bedřich: Co má dělat literatura?

Konkrétně s možná neprávem pozapomenutým románem Jonathana Safrana Foera Naprosto osvětleno, mimochodem zcela fenomenálně přeloženým Richardem Podaným. V této pozoruhodné, jazykově zcela šílené prvotině amerického židovského autora, který na ukrajinském venkově pátrá po svých kořenech a skládá fantaskní postmoderní východoevropskou rodovou ságu, mě nicméně zaujala jedna úplná drobnost.

Čtěte také

Martin Bedřich: Horká vana

Když popisuje osudy své praprapra...babičky, líčí prostředí zapadlého štetlu, v němž vyrůstala se svým pěstounem:

„Koupil jsem ti v Lucku nějaké knížky,“ oznámil jí a zavřel dveře před nosem časnému večeru i zbytku světa.

„Nemůžeme si je dovolit,“ odpověděla a vzala si těžkou tašku. „Zítra je budu muset vrátit.“

„Ale taky si nemůžeme dovolit je nemít. Co si nemůžeme dovolit víc, mít je, anebo je nemít? Já to vidím tak, že tratíme v obou případech. Já dávám přednost tomu, tratit a mít knížky.“

„Jsi k smíchu, Jankle.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Pravěké vanitas?

„Já vím,“ řekl, „protože jsem ti taky od svého přítele architekta přivezl kompas a pár svazečků francouzské poezie.“

„Ale já neumím francouzsky.“

„Co by mohlo být lepší příležitostí se to naučit?“

„Mít učebnici francouzštiny.“

„No vida, já věděl, proč tohleto kupuju!“ řekl a vydoloval ze dna tašky silnou hnědou knihu.

Je spousta věcí, které považujeme za tradiční, ale jsou jen naší velmi krátkozrakou projekcí do idealizované minulosti. Kupodivu láska ke knihám a literatuře, přesně taková, jakou popisuje Foer, je naprosto skutečná. Nacházíme ji v antice (a jistě byla už v Babylonu), ve středověku i romantismu, ve svobodném světě i v totalitních režimech. Vždy budou lidé žehrat, že se zrovna teď už čte málo, ale vždy budou ti, kterým čtení knih pronikne jejich přirozenost a rozšíří zraky, jimiž hledí na vše kolem sebe.

Čtěte také

Martin Bedřich: Návštěva spícího domu

V této souvislosti jsem si vzpomněl na nedávný rozhovor, který dával současný mladý úspěšný francouzský spisovatel Édouard Louis při své návštěvě Prahy. Louis, jehož poslední vydaný román Jak se stát jiným mnou celkem otřásl, pochází z chudého a dost zanedbaného prostředí francouzského průmyslového severu plného zupáctví, primitivismu, xenofobie, homofobie, machismu a násilí. Autor, jehož životním programem bylo se z tohoto prostředí za každou cenu vysvobodit, o něm zprvu píše nesmírně kriticky, ale nakonec se k němu velkou oklikou nových zkušeností vrací a snaží se ho určitým způsobem pochopit a ospravedlnit.

Ve zmiňovaném rozhovoru mluví v souvislosti se svým dětstvím a literaturou následovně: „Pocházím ze světa, ve kterém lidi literatura nezachránila. Můj otec pracoval celý život v továrně, literatura pro něj nic neudělala. Moje matka byla uklízečka a žena v domácnosti, literatura pro ni nic neudělala. Můj bratr zemřel v 38 letech, literatura pro něj nic neudělala. Literatura byla dokonce něčím, co nás zastrašovalo, co nám nahánělo strach.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Fajn chlap

Toto prohlášení mě dost popouzí (ostatně jako celá tvorba autora, což je asi záměr). Sedím pod borovicí, poslouchám zpěvu ptáků a funění ježka v jalovcovém keři, a říkám si, proč by měla literatura pro kohokoli cokoli dělat? Chápu rozhořčení někoho, kdo četl první knihu až v patnácti letech (jak Louis přiznává), a pocit křivdy z toho, že mu to nikdo neukázal dřív.

Víc chápu jeho obviňování systému. Ale samu literaturu vidím úplně mimo všechno toto pinožení – jako stále otevřenou náruč, která přijímá nikoli za odměnu, za předešlý výkon, jen někdy, s výhradami, ale vždy, když sami chceme, jen když sami, s nekonečnými a tak výjimečnými možnostmi, které dnes máme k dispozici, neřekneme ne. Literatura sama o sobě není opium, placebo, výsada, únik z reality nebo povinnost. Není to ani klíč k tomu, jak být jiný. Spíš jednoduše podaná ruka k tomu, jak skutečně být, v celém tom bohatství.