Martin Bedřich: Božská nahota

Příběh je uvozen momentem, kdy si jí hlavní hrdina jednoho bouřlivého podvečera vůbec všimne, a nese v sobě velkou moudrost:

Čtěte také

Martin Bedřich: Nečekané setkání na Drákulově hradě

„Proč jste mi neřekl,“ pokračoval jsem, „že socha na vašem mramorovém schodišti je tak krásná?“

„A kdo vám to řekl teď?“ zeptal se hostitel.

„Sám jsem to viděl,“ odpověděl jsem.

„Nu, víte to tedy tím bezpečněji a věříte tomu víc, než kdyby vás o tom byl někdo ujišťoval,“ řekl.

„Totiž domnívám se, že je velice krásná,“ opravil jsem se.

„Souhlasím s vámi, je to vynikající dílo,“ prohodil hostitel.

„A proč jste se mnou o něm nikdy nemluvil?“ ptal jsem se.

Čtěte také

Martin Bedřich: Co má dělat literatura?

„Protože jsem si myslil, že si je za krátký čas sám prohlédnete a poznáte jeho krásu,“ odpověděl.

„Kdybyste mi to řekl dřív, byl bych to dříve věděl,“ namítl jsem.

„Říkat někomu, že je něco krásné,“ odpověděl mi hostitel, „neznamená vždycky vnuknout mu vědomí krásna...“

Tuto pasáž jsem si vyhledal a znovu s chutí přečetl, hned jak jsem dočetl novou knihu profesora klasické archeologie Jana Bažanta Božská nahota s podtitulem Sochy Venuše od počátků do dneška.

Čtěte také

Martin Bedřich: Horká vana

Výpravná kniha uznávaného akademika má sice potah barbínovsky růžový, dojem z knihy je ale dost odlišný. Téma Afrodity/Venuše je zde zkoumáno od jeho počátků ve starověkém Řecku až po postmoderní realizace posledních let a to, co si vnímavý čtenář odnese, nejsou ani tak desítky jmen a typů Venuší a jejich parafrází a variací v dějinách, ale spíše dramatický pohyb, který v nich tato postava vykonala. Venuše, přece bohyně lásky a krásy, a její sochy, ta krásná antická mramorová ženská torza – jaký problém by v nich kdo hledal? Jakými krkolomnými vymyšlenostmi by kdo zase zpochybňoval něco tak objektivně krásného a čistého?

Problém skutečného a poctivého zájmu o tradici, kulturu, umění a minulost tkví právě v tom, že neslouží k povrchnímu ukolébání v iluzi vlastní kultivovanosti, ale naopak tuto iluzi velmi rychle rozbíjí. Tradice – stejně jako dětství – není nic idylického, ale je naopak prostorem velkých dramat a zápasů, jichž bývají umělecká díla skvělými zrcadly.

Čtěte také

Martin Bedřich: Návštěva spícího domu

Vývoj Venušina zobrazení od mytologie k realismu a zpět k mýtu, od paradoxu nezobrazitelnosti božstva k ambivalentnímu statusu sochy jako takové, od zapeklité tělesnosti starověké Venuše po absurdity vypořádávání se s ženskou tělesností po celé dějiny evropské civilizace až do současnosti, otázky nahoty, voyeurství, ovládání a vlastnění – to vše se před námi v souvislosti s tématem Venuše staví jako antické sloupořadí. V tomto smyslu je Bažantova kniha fascinujícím, a mnohdy dosti trýznivým dobrodružstvím zkoumání evropské kultury.

A pak je tu ovšem pořád i otázka krásy. Stokrát zrelativizované, stokrát dekonstruované, mnoha autentickými gesty zpochybňované, ale tím víc možná ve skutečnosti hledané. Čím více se budeme zbavovat nánosů falešných představ o vlastní „kulturnosti“, snobské nadřazenosti, kýčovitých stereotypů, instantních uměleckých pouček a mouder a čím odvážněji budeme poctivě nahlížet na tradici, z níž vyrůstáme, máme šanci zahlédnout skutečné záblesky opravdové krásy. Asi jako když Praxiteles spatřil Afroditu nahou.