Jana Šrámková: Harmonogram pole
Není to, jako když jdete venčit psa ve velkém městě. Tam v okamžiku, kdy máte čas, nebo kdy váš miláček otravuje nad únosnou mez, popadnete vodítko, seběhnete schody a vydáte se na pouliční slalom mezi trávníčky na nárožích, zpustlými parčíky, případně vniknete na svěží pažit jakéhosi developerského vnitrobloku. A pak je tu samozřejmě možnost skočit do auta a jet se někam projít.
Na naší vsi probíhá venčení docela jinak. K dosažení volného prostoru netřeba auta, dokonce ani vodítka, stačí proklouznout mezi garážemi. Víc mě ale zaskočil rozdíl mezi městskou spontaneitou ve stísněných podmínkách, versus přesná rutina venčení v místních rozlehlých exteriérech. Soustava políček a luk na našem konci města má totiž svůj pevný pejskařský harmonogram.
Čtěte také
Ráno tu začíná úderem sedmé, kdy do terénu vyráží Badík. Elegantní černobílý borderák začíná procházku od zahrádkářské kolonie a opisuje široký oblouk podél rybníka směrem k farmě. Tedy jeho majitelka, půvabná distingovaná seniorka, opisuje oblouk, zatímco Bady běhá v soustředných kruzích kolem ní a poštěkává.
Zatímco překonávají strouhy mezi loukami, projde trasu ve značně zkráceném schématu taky zlatá kolie Lassie. Má jemný mandlový pohled a podle nálady kráčí dobrovolně, nebo ji k chůzi musejí zubařovic kluci rafinovaně motivovat. Nicméně teď v zimě bývá dobře naladěna a chodí.
Čenda právě touhle dobou čiperně očichává kouty mezi garážemi. Do polí většinou nedojde, ostatně malý jack russel teriér by se v současných podmínkách okamžitě ztratil pod hladinou závěje. Počká, než jeho pán očistí a zahřeje auto, naskočí a jede do práce.
Čtěte také
Ale teď neotálet. Badík se právě vrací z procházky a za žádnou cenu nesmí potkat Maxe, kterému patří časový slot od osmi do devíti. Vzhledem k tomu, že oba rivalové bydlí v téže ulici jen pár domů od sebe, nesmí se první z nich při návratu opozdit. Ne že by si kdy něco udělali, ale štěkají na sebe a to se nemá.
Max je anarchista, šestnáctiletý žíhaný kříženec s drátovitou srstí — na svůj věk úctyhodně čiperný chlapík, právě jako jeho pán. V místní psí komunitě Max plní nezastupitelnou roli. Jako první všechny majitele informuje, kdy se jejich fena chystá hárat, a v případě plánovaných krytí dokáže žalostným vytím taktně naznačit, kdy je správný okamžik vydat se za vytipovaným psím partnerem. Podle nejedné zkušenosti prý pozná příhodný čas spolehlivěji než progesteronový test místní veterinářky.
Po Maxovi se tudy prožene plavý pes vzezření labradora nepřiměřené velikosti. Je veselý a dychtivý. Má sílu jako kůň a nesnesitelně tahá. V psích sportech se tomu říká drive.
Čtěte také
Po něm, už v pozdním dopoledni, z farmy plavně vyběhnou dvě modré německé dogy. Statnější matka a šlachovitý syn zkontrolují nejbližší louku od remízku k remízku, zapózují ve slunci a spokojeně odklušou zpátky mezi skot.
Černým Petrem polí pak je Black. Mladý, hravý a blyštivý. Objevuje se nečekaně, krátce a intenzivně. Zpoza plotu nicméně dohlíží na provoz polí nepřetržitě. V boudě nesnese žádný pelech ani podestýlku. Roztrhá, roztahá, spí na studeném a směje se tomu. Většina psů i majitelů z něj má respekt, jakkoli je to v jádru rozkošný bambula. Konečně to už pochopila i naše Trnka a místo před ním teď prchá usilovně za ním.
A jsme u toho. Jsme tu nové, ona a já, zacvičujeme se. Leccos jsme okoukaly, přesto jsme do místního harmonogramu ještě nezapadly. Tvrdošíjně si chodíme ven tak, jak se nám to právě hodí. Na různých místech polí a luk tak potkáváme různě rozmístěné psy. Trnka s nimi běhá, já vedu s majiteli rozhovory o počasí, o umění, o granulích a odpovídám na nedůvěřivé dotazy, jestli se nám tady opravdu pořád ještě líbí. Co odpovědět uprostřed rozbřesku v zavátých stráních, kdy si pomalu šlapete netknutým svahem, a za sněhulemi vám zůstává otištěná jednoznačná trajektorie životní cesty.
Čtěte také
Je čas se vrátit, takže by se slušelo vypointovat celé vyprávění vtipnou myšlenkovou paralelou s aktuálním celospolečenským přesahem — a pak se rozloučit. Jenže ve mně sladce sílí přesvědčení, že z harmonogramu polí za naším novým domovem nevyplývá absolutně nic. Jenom to takhle je. Takhle plynou rána Čendy, Badíka, Lassie, Maxe, Baryka, Blacka, Trnky a mě. A je to skvělé. Pokud o tom pochybujete, zkuste si po dobu následujících dvou týdnů vyjít každé ráno, než vám začne den, na hodinu do polí. Pak si promluvíme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
