Jan Bělíček: S Ivanou Gibovou na sídlišti dějin

V překladu Miroslava Zelinského ji vydalo nakladatelství Protimluv. Jak už samotný název naznačuje, autorka si v knize ironicky, až cynicky pohrává s odkazem slavné Babičky Boženy Němcové.

Čtěte také

Jan Bělíček: Psychedelické vize z moravského maloměsta

Kdo by ale čekal postmoderní persifláž, bude nutně zklamán. Gibová na Němcovou neodkazuje motivicky, ani se nepokouší děj původní Babičky jakkoliv aktualizovat pro současnost. Jde jí spíš o to, aby ukázala, jak fungují či spíše nefungují ženské vzory důstojného stáří v postkomunistické éře, a jak jsou odlišné od nekonfliktního a milujícího ženství biedermeierovského fikčního světa Boženy Němcové.

Hlavní postavou její knihy je dívka Magda, která žije na sídlišti ve slovenském Prešově společně se svou submisivní matkou, otcem-alkoholikem, mladším bratrem a despotickou a nesmlouvavou babičkou. Nic nemůže být venkovské, národně obrozenecké idyle vzdálenější a my můžeme společně s autorkou sledovat celou plejádu sociálních patologií, které rodiny na prešovském sídlišti zažívají na vlastní kůži.

Čtěte také

Jan Bělíček: Co budete dělat, až přijde diktatura?

Magdina otce kromě flašky s alkoholem nezajímá prakticky nic. Všude kolem vidíme projevy bídy, chudoby a zoufalství, jichž byl podle všeho život na slovenském sídlišti v devadesátých letech plný. A výjimkou bohužel není ani sexuální zneužívání nezletilých dívek.

Ivana Gibová v rozhovorech tvrdí, že chtěla napsat vysoce subjektivní text o vlastních traumatech a rozpacích z dospívání. Překvapilo ji ovšem, kolik čtenářů a čtenářek v jejím textu zahlídlo samo sebe, a to i ti, kteří vyrůstali na podobných sídlištích v Česku. Je zcela jistě důležitou součástí kouzla její prózy, že dokáže vzbuzovat pocit univerzální zkušenosti lidí, kteří vyrůstali v postkomunistickém prostoru po roce 1989. A je úlevné, že Gibová tuto éru již nepopisuje v ohraných sentimentálních barvách, ale přináší syrový text, který jde v mnoha ohledech na dřeň.

Čtěte také

Jan Bělíček: Okamžik před pádem do politického teroru

Nejde jen o to, že lidé napříč Českem a Slovenskem tehdy ve svých životech naráželi na unifikované bytové prostory s velmi podobnou urbanistickou strukturou a občanskou vybaveností. Nejde ani jen o to, že jsme se vztahovali ke stejným popkulturním dílům a ikonám, případně, že jsme kupovali stejné zboží a obklopovali se stejnými předměty. Mnohem zvláštnější je totiž to, že se vzájemně podobají i naše životní příběhy, osudy a traumata. A právě to je nejspíš ta zásadní zpráva o několika konkrétních generacích, kterou bude potřeba ještě důkladněji prozkoumat.

Babička Ivany Gibové v tomto ohledu trochu připomíná nedávný román české spisovatelky Pavly Horákové Okno na západ. I ta rozvíjí specificky sídlištní příběh, přestože je zapuštěný v pražských Bohnicích a v éře reálného socialismu. I v tomto románu bylo totiž možné najít celou řadu sdílených frustrací, radostí i traumatických zážitků, které mají lidé po celé republice společné.

Čtěte také

Jan Bělíček: Obnova vzájemnosti ve světě po lidech

Průvodním fenoménem je tady ovšem postava despotické a pedantské starší ženy, která je v české a slovenské kultuře přítomná dlouhodobě. Na rozdíl od všeobjímající a laskavé babičky Boženy Němcové je nesmlouvavá babička Ivany Gibové nepřátelská i ke svým nejbližším.

Zcela jistě to není československé specifikum a podobné nastavení můžeme najít i v jiných kulturách. Je ovšem dobré se zamyslet nad tím, co kolem sebe vytvářejí lidé, kteří rezignují na snahu měnit podobu společnosti a svou rázností a nesmlouvavostí působí výhradně v prostoru rodiny, kde by měla panovat láska a bezmezné přijetí. Je to jedna z otázek, k nimž dokáže čtenáře próza Ivany Gibové přivést.