Jan Bělíček: Psychedelické vize z moravského maloměsta

Kdyby si Hlaučo odnesl prakticky všechny tři nejdůležitější prozaické ceny, bylo by to už trochu trapné. Možná i z toho důvodu byla nakonec za nejlepší prozaické dílo vybrána sbírka povídek Domácí potřeby J. A. Pitínského, kterou do té doby četla a znala jen hrstka literárních fanoušků.

Čtěte také

Jan Bělíček: Co budete dělat, až přijde diktatura?

Rozhodně to ale není tak, že by autora povídek nikdo neznal. Minimálně na poli současného divadla patří jméno Pitínský mezi takřka kultovní pojmy, a to už od devadesátých let. Na svém kontě má celou řadu velmi oceňovaných divadelních inscenací, a to včetně několika kousků pro Národní divadlo. Jenomže J. A. Pitínský je známý pro svou dramatickou tvorbu a nikoliv pro svou tvorbu prozaickou. Je velmi pravděpodobné, že se to nyní s Domácími potřebami promění a Pitínský se tak rázem dostává mezi špičku české literární scény.

Na co v této knize čtenářstvo vlastně narazí? Je to poměrně svérázná směs příběhů, které jsou převážně zasazeny do prostředí východomoravského maloměsta a nabízí vysoce stylizované, přesto ale civilní pozorování až banálních životních situací, které poměrně výstřední a hyperkreativní pohled vypravěče posvěcuje a dodává jim vyšší a nadčasovou platnost.

Čtěte také

Jan Bělíček: Okamžik před pádem do politického teroru

Tak například ústřední povídka Domácí potřeby přináší tragický příběh prodavače domácích potřeb a knihkupkyně a jejich každodenních diskuzí o sexuálních preferencích. V povídce V antice zase postavy se jmény z antických dramat postávají a klábosí u automatu na kávu v obchodním centru Temperament. J. A. Pitínský tak vnáší svůj rozpustilý a umělecký pohled na svět do reality moravského maloměsta.

A právě to je na jeho psaní v kontextu současné české prózy poměrně unikátní. Pitínský významněji nastartoval svou divadelní kariéru v Brně, a to v Huse na provázku a především v HaDivadle. Narodil se nicméně ve Zlíně a významnou část svého života momentálně tráví v nedalekém lázeňském městečku Luhačovice, které nechal v první polovině 20. století zbudovat ve funkcionalistickému stylu továrník Tomáš Baťa.

Čtěte také

Jan Bělíček: Obnova vzájemnosti ve světě po lidech

Pitínského prózy tak čtenářstvo přenáší třeba právě do tohoto městečka, nebo do kupé osobního vlaku v nedalekém Uherském Brodě. A musíme konstatovat, že tyto lokality se do uměleckých děl současných autorů dostávají opravdu jen sporadicky.

Jenomže civilní a stylizované vyprávění v jeho povídkách občas ustřelí do naprosté, až dětsky hravé psychedelie, která je v české próze také poměrně vzácným zbožím. Dokonalým příkladem je povídka Kloboučníkův les, v níž dva přátelé procházejí lesíkem poblíž vesnice Mysločovice, když se začnou dít podivné věci. Les v jejich přítomnosti začíná zlověstně morfovat a rostlinná říše se propojuje s říší živočišnou. Dva kamarádi na vlastní kůži zažívají neuvěřitelné vizuální i fyzické výjevy a v děsu i vytržení bojují o své vlastní přežití.

Čtěte také

Jan Bělíček: Frustrované lidství na pokraji zhroucení

Pitínského prózy tak neposvěcují jen zdánlivě banální život na moravském maloměstu, ale i okolní krajinu, která za svou nenápadností skrývá potenciál pro děs i tajemství.

V tvorbě Jana Antonína Pitínského můžeme sledovat silnou obeznámenost s dějinami světové kultury i lásku pro náročnější literární formu, která ovšem nikdy nepřekročí hranici směrem k samoúčelnému experimentu. Volbou Jana Antonína Pitínského za vítěze prozaické části Magnesie Litery tato cena prokázala, že literární ceny mají stále své opodstatnění a v ekosystému české literární scény můžou sehrávat důležitou roli.

Upozornila totiž českou literární veřejnost na prózu, které laikové, ani odborná veřejnost dosud nevěnovali tolik pozornosti a která přesto přináší něco nového a poměrně unikátního. A přesně to by mělo být smyslem literárních cen.