Jan Bělíček: Frustrované lidství na pokraji zhroucení

Podle nakladatele se jedná o „román o krizi středního věku i nevyžádanou příručku pro český literární provoz“ a tento popis shrnuje knihu poměrně dobře.

Čtěte také

Jan Bělíček: Číst ve slovenštině se teď vyplatí!

Jedná se totiž o autorův notně stylizovaný deníček z několika měsíců roku 2021. Druhým rokem tehdy svět zažíval globální pandemii koronaviru a vypravěč David Zábranský se svou rodinou pendloval mezi malým bytem na pražské Letné a novým domovem v athénské čtvrti Exarchia. Obklopený anarchisty v alternativní části tohoto řeckého města píše vypravěč na svém mobilu denní záznamy, v nichž se vypořádává se svými úzkostmi, frustracemi, nenaplněnými ambicemi, českým literárním provozem a testuje své konzervativní Já.

V samotném názvu Jů a Hele odkazujícím na slavné plyšové postavičky Studia Kamarád ukrývá uměleckou psychoanalýzu osobnosti vypravěče, která v částečně ironickém a částečně sebedestruktivním stylu povážlivě kopíruje životní události spojené se samotným autorem Davidem Zábranským.

Čtěte také

Jan Bělíček: Hledání naděje ve světě po klimatickém rozvratu

Název odkazuje na vypravěčovu patologickou touhu po obdivu a uznání. Vypravěč Zábranský miluje, když ho jeho okolí nadšeně oslavuje a obdivně jeho směrem hvízdá citoslovce „Jů“. Stejně tak se ale rád vymezuje a stojí proti proudu. Chce být někým, kdo je v opozici a přináší ostatním nepříjemné pravdy. Pnutí mezi těmito dvěma póly je něčím, co vypravěče románu drtí a přináší mu střídavě pocity euforie i naprostého zhnusení ze sebe sama i okolního světa.

Zábranský na začátku prózy ironicky útočí na populární autofikční literaturu, aby nakonec sepsal knihu, která se k tomuto všudypřítomnému literárnímu žánru připojuje. I v tomto ohledu kopíruje jeho próza logiku názvu. V posledních letech jsme i u nás viděli celou řadu literárních autofikčních projevů a mohli bychom vyjmenovat celou řadu autorů, autorek a jejich knih, které se k autofikci hlásí.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jiná čeština je možná

Nikdo se ale zatím nepokusil o takto sebedestruktivní a sebeodhalující vyprávění, které navazuje na to nejožehavější z díla kontroverzního norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda, jehož sextologie Můj boj do velké míry novodobé autofikční šílenství odstartovala.

Podobně jako Knausgård nás totiž i Zábranský v knize přivádí až do těch nejtemnějších zákoutí vypravěčovy mysli, aby se zničující upřímností popisoval vše, co se děje uvnitř i kolem něj. Odhaluje své často protichůdné myšlenkové pochody, impulzivní reakce, které zpětně analyzuje a zasazuje do širšího ideologického rámce, který se ovšem vypravěči následně zase rozpadá pod rukama. Zábranského vypravěč nám v knize ukazuje někdy odpudivé, občas fascinující a často také naprosto banální a zmatené postřehy o politice, společnosti a mezilidských vztazích.

Čtěte také

Jan Bělíček: Tisíce vrstev a paradoxů mateřství

Právě v tom je asi potřeba hledat přitažlivost podobných příběhů, které v literárním proudu vědomí hromadí hluboké, nízké i nicotné myšlenky, čímž kopírují univerzální nastavení lidského přemýšlení o světě.

Ve svých předchozích knihách David Zábranský konstruoval komplikované fikční příběhy se složitou zápletkou, ve kterých se často sám ztratil, nebo alespoň cestou poztrácel řadu svých čtenářů. Ve své nejnovější knize na to všechno rezignoval a výsledkem je úlevný autofikční tvar, který sice nedrží v žádné předepsané románové formě, ale pojímá do sebe všechny rozpory frustrovaného a deprivovaného lidství posledních několik let. Zábranský nelakuje svět narůžovo, nehledá naději, ani lepší svět. Vypráví naopak o vnitřním světě osobnosti, která se přes všechny zdánlivé projevy normálnosti neustále pohybuje na pokraji zhroucení. V tomto ohledu dnes může promlouvat k hodně početnému publiku.