Jan Bělíček: Hledání naděje ve světě po klimatickém rozvratu

Neal Stephenson popisuje Spojené státy, jež ovládají obří korporace a soukromé armády, po obrovském ekonomickém kolapsu. Jeho Snow Crash nabízí fikční svět boje všech proti všem a do příběhu vnáší silného hlavního hrdinu, hackera, který se snaží s bohatými a mocnými bojovat.

Čtěte také

Jan Bělíček: Nový pohled na dějiny lidské civilizace

V Robinsonově Rudém Marsu naopak pozorujeme mezinárodní skupinu vědců opouštějících planetu Zemi, která se lidstvu hroutí pod rukama. Na Marsu se pokoušejí založit novou společnost. Kromě složitého procesu terraformace této planety tak, aby byla vhodná pro lidský život, komunita promýšlí a buduje také nové společenské a ekonomické vztahy, které nemají mít nic společného s praktikami, které přivedly lidstvo na pokraj záhuby.

Na jedné straně tedy máme temný a cynický svět cyberpunku, na druhé tvorbu vycházející z vědeckých poznatků a snažící se čtenářstvu předkládat nové vize budoucnosti, které nemusí nutně vést ke špatnému konci. Když se dnes s odstupem více než 30 let na tuto křižovatku díváme, je jasné, která poetika nakonec převládla. Temnými příběhy o úpadku a konci lidské civilizace jsme neustále obklopeni. Tyto obrazy zkázy nás dříve asi mohly varovat před scénáři, kterým bychom jako lidstvo měli zamezit. V současnosti jsou ovšem už jen standardními kulisami naší reality.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jiná čeština je možná

Právě proto má mé sympatie umanutá snaha Kima Stanleyho Robinsona psát romány, které se s těmito kulisami nechtějí smířit. Ostatně sám autor o sobě mluví jako o „posledním žijícím utopistovi“ a toto krédo rozvíjí už desítky let. Výjimkou není ani kniha Ministerstvo pro budoucnost, kterou česky právě vydalo nakladatelství Jota v překladu Radky Knotkové. Jedná se o další autorův příspěvek do žánru klimatické fikce, k níž můžeme řadit i jeho předchozí prózy New York 2140 nebo román 2312. Hlavním tématem je v nich klimatická katastrofa a to, jak se s extrémními projevy klimatu lidstvo vypořádává.

Ministerstvo pro budoucnost začíná docela cyberpunkově temně. V Indii v roce 2025 panují obrovská vedra a teplota stoupá k 60 stupňům Celsia. Klimatizace kolabuje a ani řeky a jezera neskýtají žádné osvěžení nebo úlevu. V důsledku této situace umírá neuvěřitelných 20 milionů lidí. Kim Stanley Robinson ovšem tuto tragickou událost popisuje jako důležitý impuls, který lidstvo konečně probudí z klimatické letargie.

Čtěte také

Jan Bělíček: Tisíce vrstev a paradoxů mateřství

V příběhu pak postupně demonstruje, jaké možnosti lidstvo při řešení klimatické krize má. Věnuje se tomu, co je potřeba omezit v konzumaci i ve spotřebě, ale představuje také nové kooperativní modely zemědělství a správy podniků. Popisuje mnohá geoinženýrská řešení na odchytávání oxidu uhličitého z atmosféry či zpomalování tání ledovců za polárními kruhy. Ukazuje pozitivní vliv společenských revolt a promýšlí zásadní změny ve fungování globálního ekonomického systému.

A právě to je na jeho tvorbě osvěžující a originální. Robinson už několik desítek let považuje klimatickou změnu za naprosto zásadní existenciální hrozbu a ve svých knihách mimo jiné demonstruje, co všechno děláme proto, abychom toto ohrožení vytěsnili. Nevěří v bezbolestná řešení. Změnu přístupu podle něj pravděpodobně přinese až sled obrovských klimatických katastrof, v nichž přijdou o život desítky milionů lidí. I ve světě po těchto pohromách ovšem vidí naději a prostor pro rozvoj lepší a solidárnější společnosti. Možná je to jen naivně nerealistické snění. Nezapomněli jsme ale náhodou ve svém cynismu na to, že úkolem umění je také vytvářet prostor pro naději?