Jan Bělíček: Jiná čeština je možná

Iryna Zahladko se do Prahy přestěhovala jako oceňovaná ukrajinská básnířka někdy v roce 2019 a sbírka Tváření je její první knihou napsanou v češtině. Samo o sobě to zní obdivuhodně a zároveň trochu banálně. Až při samotném čtení její poezie se naplno vyjevuje, o jak odvážné gesto jde.

Čtěte také

Jan Bělíček: Nenápadný půvab nebinárního psaní

Poezie je často laboratoří jazyka, kde se experimentuje s lexikem, kde se jazyk ohýbá a tříbí. Zároveň se jedná o sféru vysoké literatury, do které nemá přístup jen tak někdo. Právě proto asi působí české verše Iryny Zahladko tak radikálně. Vstupuje na toto území suverénně a odhazuje veškeré obavy z toho, jak její básnický experiment zapůsobí na místní literární scénu. Básnická sbírka Tváření zviditelňuje, jak neskutečně rigidní je naše představa o tom, jak má vypadat opravdová čeština. A teď nemluvím jen o literatuře či poezii.

Poezie Iryny Zahladko nám umožňuje naplno si uvědomit, jak silně je česká společnost monolingvní. Neakceptujeme žádné exotické odchylky a zvláštnosti, neakceptujeme jinou intonaci či špatné skloňování. Pokud se s námi druzí pokoušejí mluvit jinou, než stoprocentní češtinou, rychle nám dochází trpělivost, nebo přecházíme do angličtiny.

Čtěte také

Jan Bělíček: Tisíce vrstev a paradoxů mateřství

Na jinakost projevovanou v našem rodném jazyce nejsme vůbec zvyklí. Je to ostatně častá zkušenost lidí nečeského původu, kteří se do Česka z nějakého důvodu přestěhují. Příznakem úspěšné integrace do naší společnosti je dokonalé ovládnutí češtiny, a to navíc bez chyb a cizího přízvuku. Jsou to požadavky, kterým nemůže dostát takřka nikdo, kdo se v Česku přímo nenarodil nebo tady nežije od velmi raného věku.

Básnická sbírka Tváření nás na toto všechno hravě a nenuceně upozorňuje a zároveň jde ještě o krok dál. Neodkrývá jen naši intoleranci, ale názorně demonstruje, jak může „jiná“ čeština rozšiřovat významová pole našeho rodného jazyka. Její čeština prosycená výrazy z polštiny či ukrajinštiny, v níž se kontaminují deklinace i významy, je totiž nesmírně podmanivá a odhaluje další potence jazyka, který často považujeme za dokonale zmapovaný. Odhaluje nám širší potenciál běžně užívaných slov a zařazuje je do jiných kontextů, ve kterých bychom je předtím nehledali. Nejen, že nám dokazuje, že jiná čeština je možná, ale také, že tato jiná čeština má své kouzlo a šarm.

Čtěte také

Jan Bělíček: Jak vypadá ráj pohledem otroka?

Iryna Zahladko ve svých básních zcela materialisticky a fyzicky zkoumá, co to znamená osvojit si nový jazyk a jaké změny musí prodělat i samotné tělo mluvčího – co musí udělat lícní kost a kam se musí posunout chrup a brada. Tématem sbírky Tváření samozřejmě není výhradně jazyk. Dostaneme se i k válce v Ukrajině, feminismu či k oslavám Štědrého dne a zabíjení kaprů. Pokud jsem ovšem svou úvahu ambiciózně začal termínem literární událost, myslel jsem právě tento hravý a přesvědčivý útok na naše rigidní vnímání českého jazyka.

Poezie není momentálně v centru společenského zájmu a nemá početné publikum, přestože od pandemie covidu zaznamenává celosvětovou renesanci. V případě Iryny Zahladko ale dokázala svými speciálními nástroji vnést do veřejné debaty téma celospolečenského významu, a to se opravdu nestává každý den.

Čtěte také

Jan Bělíček: Když muž zahlédne na plátně sám sebe

Doufám, že nám její básnická sbírka umožní šířeji přemýšlet o tom, proč jsme tak jazykově upjatí, proč máme potřebu o náš jazyk pečovat jako o rostlinku ve skleníku a chránit jej před vnějšími vlivy a proč je pro nás tak obtížné přijmout jiné mluvčí, než ty s dokonalým českým přízvukem. Větší úcta k cizinkám a cizincům ovládajících náš jazyk je příznakem sebevědomé a velkorysé společnosti. Opačný přístup je naopak příznakem společnosti zbabělé a neustále se strachující o vlastní existenci. Jakou společností tedy chceme být?