Jan Bělíček: Když muž zahlédne na plátně sám sebe

Větším trhákem se nakonec stala samozřejmě Barbie. Oppenheimer dál pokukuje po americké filmové akademii a Christopher Nolan doufá v rozšíření své sbírky Oscarů.

Čtěte také

Jan Bělíček: O chybějícím otci a zlomených touhách

Barbie Grety Gerwig je samozřejmě mnohem uvolněnějším snímkem, který míří na mainstreamového diváka či divačku. Zdánlivě nezávazná komedie a spektakulární reklama na jednu hračkářskou korporaci v jednom má ale i své velké odpůrce. Především ve Spojených státech rozčiluje konzervativce a aktivisty alt-right scény. Ti v ní vidí exemplární příklad takzvané liberální woke propagandy rozleptávající takzvaný normální svět.

Film má ale odpůrce a odpůrkyně i z druhé strany názorového spektra. Film kritizují zato, že nejde dostatečně hluboko a není dost radikální. Catherine Shoard, kritička britského deníku Guardianu, tvrdí o feminismu ve filmu Barbie třeba to, že se zastavil někde v polovině osmdesátých let a dál už jít nedokáže. Z ještě radikálnějších kruhů zaznívá, že je snímek oslavou liberálního, lipstick (tedy rtěnkového) feminismu a že s nejnovějšími proudy feministického myšlení se podstatně míjí.

Čtěte také

Jan Bělíček: Žalozpěv za mizejícím analogovým světem

Přestože si nemyslím, že jsou tyto výtky úplně spravedlivé, je samo o sobě zajímavé, jaké požadavky dnes klademe na hollywoodský blockbuster podobného typu. Už jen to dokládá, kam se za poslední dekády posunula mainstreamová debata. I zmiňovaná Cathrine Shoard ve své reflexi Barbie ovšem tvrdí, že nejzajímavější linkou příběhu byl pro ni vývoj postavy Kena a skvělý herecký výkon Ryana Goslinga. A právě tato vrstva filmu je pro mě důvodem, proč nad touto zábavnou podívanou nelámat hůl.

Z Barbie jsem měl překvapivě intenzivní zážitek a dobře jsem se bavil. Velkou roli v tom hrál určitě kolektivní prožitek sledování filmu v natřískaném pražském artovém kině. V sále panovala skvělá atmosféra, obecenstvo se bez přestání smálo a užívalo si takřka každý vtípek zesměšňující naši každodennost.

Čtěte také

Jan Bělíček: K čemu jsou nám dobré literární ceny?

Nejsilněji na mě ale zapůsobily emoce a reakce o generaci staršího muže sedícího vedle mě. Celou dobu se výborně bavil, ale s postupem času – především při sledování upatlané vzpoury Kenů proti nadvládě Barbie – se stále hlouběji nořil do sedačky. V druhé polovině snímku už si dokonce zakrýval tvář, aby se nemusel dívat na to, jak Ryan Gosling v roli Kena neskutečně trapným způsobem performuje ty nejtoxičtější aspekty maskulinity.

A právě v tom spatřuju největší sílu tohoto snímku. Při konverzacích se svými o kultuře píšícími kolegyněmi mi došlo, že Barbie ženám pravděpodobně neříká nic nového. V patriarchálním a šovinistickém světě žijí celý život, a jeho zákonitosti tak dokonale znají. Nepotřebují Gretu Gerwig, aby jim svým filmem otevřela oči a naučila je vidět to, co ve skutečnosti vidí neustále kolem sebe.

Čtěte také

Jan Bělíček: Uvidět v banalitě antické proporce

Jenomže u mužů film v tomto ohledu funguje dokonale od samého začátku. Ostatně na mužské ego zprudka nastupuje už jen tím, že je Ken ve zcela submisivní, ponižující pozici. To, jakým způsobem Ryan Gosling následně paroduje toxickou maskulinitu a zákonitosti patriarchátu, je odzbrojující a působivé. Na plátně díky tomu spatří svou karikaturu i méně citliví muži, což v nich může dát do pohybu překvapivé vnitřní procesy. Tou nejdůležitější zprávou filmové Barbie je pro mě ale sdělení, že nadvláda není nikdy fajn a že současný systém neubližuje jenom ženám, ale že deformuje také muže. A to opravdu není málo!