Jan Bělíček: Jak vypadá ráj pohledem otroka?

Taková slova u nás padala v souvislosti s předchozími dvěma oceněnými: francouzskou spisovatelkou Annie Erneaux, jejíž celosvětové renomé je neoddiskutovatelné, a především pak s britsko-tanzanským spisovatelem Abdulrazakem Gurnahem. Proč se vůbec obtěžovat s literaturou z míst, o nichž český čtenář téměř nic neví. Odpověď je jednoduchá: právě proto.

Čtěte také

Jan Bělíček: Když muž zahlédne na plátně sám sebe

Trvalo to dva roky a máme tady první český překlad Gurnahova románu. Volba padla celkem logicky na jeho knihu Ráj. Ta původně vyšla už v roce 1994. Autora tehdy proslavila mezi znalci světové literatury a přinesla mu i nominaci na prestižní Bookerovu cenu. Nebudu lhát, že jsem mezi tyto znalce patřil, v tu dobu mi ostatně bylo osm let.

Z českého překladu, který vychází takřka o třicet let později, mám přesto radost. Literární díla ze světů, o nichž toho vím poměrně málo, mě obecně lákají. Otevírají mi nový pohled na naši civilizaci, na dějiny, na to, kolik různých životních perspektiv náš svět dokáže vytvářet. Literatura mi v tomto smyslu umožňuje cestovat a poznávat jiné kultury, když už mi to nedovoluje stav bankovního účtu.

Čtěte také

Jan Bělíček: O chybějícím otci a zlomených touhách

V tomto ohledu funguje Ráj Abdulrazaka Gurnaha skvěle. Dostáváme se v něm do Tanzanie začátku 20. století a sledujeme různorodé vztahy v tehdejší společnosti, v níž se mísí neskutečné množství kultur, vlivů a tradic. Primárně sledujeme mladého chlapce Júsufa, jehož otec se zadluží a musí dát syna do služeb (či lépe řečeno do otroctví) bohatého arabského kupce Azíze.

O Gurnahovi se často mluví jako o autorovi, který ve svých knihách ohledává vliv kolonialismu na tanzanskou společnost. Přesto se Ráj zaměřuje na jiné migrační a kulturní vlivy tehdejší společnosti. Kolonialismus a blížící se první světová válka nad příběhem visí jako jakýsi varovný a statický mrak, který celý prostor postupně zahaluje.

Čtěte také

Jan Bělíček: Žalozpěv za mizejícím analogovým světem

Slovo ráj má v próze hned několik významů. Podobnými významovými propady do jiných dimenzí je kniha protkaná. V prvotním smyslu odkazuje slovo ráj na Tanzanii jako na bod našich dějin, kde se pravděpodobně objevili první předchůdci lidí. Ráj symbolizuje také panenskou krajinu, v níž stále žijí domorodé kmeny nedotčené vlivy vládnoucích civilizací a společností. Ráj se zde objevuje i v náboženském smyslu. Jednotlivé postavy se vzájemně špičkují a konfrontují své teologické vize toho, jak v jejich kulturách vypadá svět po životě.

Autor nám tímto odlehčeným způsobem připomíná, že na území dnešní Tanzánie se setkávaly vlivy tradiční lokální kultury, s islámem či hinduismem. A konečně je ráj stavem tanzanské společnosti ještě předtím, než do ní pronikly koloniální mocnosti jako Německo a Spojené království.

Čtěte také

Jan Bělíček: K čemu jsou nám dobré literární ceny?

Nemůžu se ale ubránit dojmu, že v tomto ohledu má kniha lehce ironické vyznění. Přece jen čteme vyprávění z onoho ráje perspektivou otroka a k idylické předkoloniální společnosti má poměrně daleko.

Příběh Jusúfa v mnoha ohledech atakuje naší aroganci, s níž hledíme na dějiny řady afrických zemí. Kulturní a náboženská rozmanitost románového světa Ráje je na hony vzdálená našim orientalizujícím představám o Tanzanii a prostoru Východní Afriky obecně. Přestože přítomnost německých důstojníků, vojáků a evropských kolonizátorů působí v románu výhružně, kniha naznačuje, že evropští kolonizátoři do toho „ráje“ nepřinesli nespravedlnost a nerovnosti jako něco zcela nového a že tyto patologické společenské jevy měly často i své lokální a podobně tragické varianty.