Jan Bělíček: O chybějícím otci a zlomených touhách
Snímek Aftersun skotské režisérky Charlotte Wells měl před rokem impozantní premiéru na slavném filmovém festivalu v Cannes. Celovečerní debut talentované tvůrkyně si rovnou odnesl cenu poroty a vycházející herecké hvězdě světové kinematografie Paulu Mescalovi přinesl nominaci na Oscara za nejlepší mužský výkon v hlavní roli.
To je určitě začátek kariéry, na který se nezapomíná a film Aftersun nám dává tušit, že na Charlotte Wells se skutečně jen tak nezapomene.
Čtěte také
Příběh má přiznaně autobiografické rysy. Příhody jedenáctileté Sophie a jejího otce Calluma prý lehce kopírují vzpomínky samotné režisérky na zážitky s jejím otcem. Sophie a Callum spolu v polovině devadesátých let odlétají na dovolenou do turistického letoviska v Turecku a my pomalu rozplétáme jednotlivé vrstvy jejich vztahu.
Dozvídáme se, že Sophie žije se svojí matkou v hlavním města Skotska Edinburghu, zatímco otec zkouší štěstí v podnikání se svými kamarády v Londýně. Je evidentní, že rodiče spolu nežijí a že kontakt mezi dcerou a otcem je spíše sporadický. Přesto film rozehrává velmi křehkou studii jejich interakcí, která má potenciál svou silou zasáhnout i diváky.
Čtěte také
Předně jde filmu o zobrazení nesamozřejmých a komplikovaných vztahů mezi rodiči a potomky obecně. Výrazným tématem je také ohledávání hranic mezi dětstvím a dospělostí. Jedenáctiletá Sophie balancuje mezi těmito dvěma světy na prahu puberty. V interakci s mládeží v hotelovém resortu postupně poznává tajemné projevy sexuality a dosud neznámé aspekty dospívání.
Nesnadné překračování mezi těmito dvěma světy ale zakouší i otec Callum. Během této dovolené oslaví teprve své třicáté první narozeniny. Je velmi mladým otcem, pro nějž určitě nebylo snadné nést zodpovědnost za formování nové lidské bytosti.
Symbol dětství, mládí a nedospělosti se ve snímku lehce překrývá s motivem hledání svobody. Ty konstantně narážejí na pevně dané hranice, které jim vymezuje sociálně definovaný úděl člověka.
Čtěte také
Na příkladu Sophiina otce si uvědomujeme, jak markantní jsou rozdíly mezi dětskými sny, touhami, představami a realitou toho, co nám život nakonec ve skutečnosti přináší. A to obzvlášť tehdy, když tak jako on pocházíte z velmi slabého sociálního zázemí a pro realizování svých snů potřebujete velkou dávku štěstí, připravenosti a speciálního nadání.
Film Charlotte Wells naprosto strhujícím a hmatatelným způsobem zpracovává fenomén, o kterém zas tak často nepřemýšlíme. Zviditelňuje nepřekročitelnou hranici, která se rozprostírá mezi rodiči a dětmi.
Především pak skutečnost, že niterný, emocionální svět rodičů je pro jejich potomky skoro vždy nedostupný a nepochopitelný a rekonstruují jej až zpětně z různých střípků vzpomínek a zážitků. Identita rodiče jim bude vždy unikat, přestože je to jeden z nejbližších vztahů, který v životě zažijí. To je jakýsi paradox rodičovství, který tento film výjimečně působivě zaznamenává. Zrcadlí se primárně v tom, jak se Callum pokouší před dcerou zakrývat své bolesti a deprese.
Čtěte také
Při sledování této univerzální lidské mikrotragédie mi před očima vyvstal také skvělý umělecký film Marka Leckeyho Fiorucci Made Me Hardcore z roku 1999. Ve všech tanečních scénách Aftersun, v nichž dospělá verze Sophie v tančícím davu hledá svého otce, jakoby Charlotte Wells na Leckeyho film odkazovala. Snímek Fiorucci Made Me Hardcore mapuje taneční kulturu v Británii a předkládá divákům utopický potenciál a svobodu, kterou britská mládež svými ladnými pohyby manifestovala na tanečním parketu napříč historií.
Těmito záběry jakoby Charlotte Wells zvýrazňovala hlavní téma filmu, jímž je drásavá skutečnost, že svoboda pohybu, party a mladistvé energie vždy naráží na společenské mantinely, které ji omezují a ničí. Její film tak v sobě velmi melancholickým a unikátním způsobem propojuje radost z lidské kreativity a úzkost z toho, že lidský potenciál nemůžeme nikdy naplno rozvinout.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.