Jan Bělíček: O chybějícím otci a zlomených touhách

To je určitě začátek kariéry, na který se nezapomíná a film Aftersun nám dává tušit, že na Charlotte Wells se skutečně jen tak nezapomene.

Čtěte také

Jan Bělíček: Uvidět v banalitě antické proporce

Příběh má přiznaně autobiografické rysy. Příhody jedenáctileté Sophie a jejího otce Calluma prý lehce kopírují vzpomínky samotné režisérky na zážitky s jejím otcem. Sophie a Callum spolu v polovině devadesátých let odlétají na dovolenou do turistického letoviska v Turecku a my pomalu rozplétáme jednotlivé vrstvy jejich vztahu.

Dozvídáme se, že Sophie žije se svojí matkou v hlavním města Skotska Edinburghu, zatímco otec zkouší štěstí v podnikání se svými kamarády v Londýně. Je evidentní, že rodiče spolu nežijí a že kontakt mezi dcerou a otcem je spíše sporadický. Přesto film rozehrává velmi křehkou studii jejich interakcí, která má potenciál svou silou zasáhnout i diváky.

Čtěte také

Jan Bělíček: K čemu jsou nám dobré literární ceny?

Předně jde filmu o zobrazení nesamozřejmých a komplikovaných vztahů mezi rodiči a potomky obecně. Výrazným tématem je také ohledávání hranic mezi dětstvím a dospělostí. Jedenáctiletá Sophie balancuje mezi těmito dvěma světy na prahu puberty. V interakci s mládeží v hotelovém resortu postupně poznává tajemné projevy sexuality a dosud neznámé aspekty dospívání.

Nesnadné překračování mezi těmito dvěma světy ale zakouší i otec Callum. Během této dovolené oslaví teprve své třicáté první narozeniny. Je velmi mladým otcem, pro nějž určitě nebylo snadné nést zodpovědnost za formování nové lidské bytosti.

Symbol dětství, mládí a nedospělosti se ve snímku lehce překrývá s motivem hledání svobody. Ty konstantně narážejí na pevně dané hranice, které jim vymezuje sociálně definovaný úděl člověka.

Čtěte také

Jan Bělíček: Žalozpěv za mizejícím analogovým světem

Na příkladu Sophiina otce si uvědomujeme, jak markantní jsou rozdíly mezi dětskými sny, touhami, představami a realitou toho, co nám život nakonec ve skutečnosti přináší. A to obzvlášť tehdy, když tak jako on pocházíte z velmi slabého sociálního zázemí a pro realizování svých snů potřebujete velkou dávku štěstí, připravenosti a speciálního nadání.

Film Charlotte Wells naprosto strhujícím a hmatatelným způsobem zpracovává fenomén, o kterém zas tak často nepřemýšlíme. Zviditelňuje nepřekročitelnou hranici, která se rozprostírá mezi rodiči a dětmi.

Především pak skutečnost, že niterný, emocionální svět rodičů je pro jejich potomky skoro vždy nedostupný a nepochopitelný a rekonstruují jej až zpětně z různých střípků vzpomínek a zážitků. Identita rodiče jim bude vždy unikat, přestože je to jeden z nejbližších vztahů, který v životě zažijí. To je jakýsi paradox rodičovství, který tento film výjimečně působivě zaznamenává. Zrcadlí se primárně v tom, jak se Callum pokouší před dcerou zakrývat své bolesti a deprese.

Čtěte také

Jan Bělíček: O chybějícím otci a zlomených touhách

Při sledování této univerzální lidské mikrotragédie mi před očima vyvstal také skvělý umělecký film Marka Leckeyho Fiorucci Made Me Hardcore z roku 1999. Ve všech tanečních scénách Aftersun, v nichž dospělá verze Sophie v tančícím davu hledá svého otce, jakoby Charlotte Wells na Leckeyho film odkazovala. Snímek Fiorucci Made Me Hardcore mapuje taneční kulturu v Británii a předkládá divákům utopický potenciál a svobodu, kterou britská mládež svými ladnými pohyby manifestovala na tanečním parketu napříč historií.

Těmito záběry jakoby Charlotte Wells zvýrazňovala hlavní téma filmu, jímž je drásavá skutečnost, že svoboda pohybu, party a mladistvé energie vždy naráží na společenské mantinely, které ji omezují a ničí. Její film tak v sobě velmi melancholickým a unikátním způsobem propojuje radost z lidské kreativity a úzkost z toho, že lidský potenciál nemůžeme nikdy naplno rozvinout.